Kapitola 12.

21. prosince 2008 v 20:19 |  Opilej
Snad se to bude líbit:) Mohlo by se to celý jmenovat "Gerardův absťák."
A omlouvám se, že to je pozdě, ale vždycky mě dost povzbudí komentáře, tak víc pište a budete mít dřív pokráčko :) To neni vydírání, to jsou jen mé pocity. Určitě chápete...
A teď už vás nebudu zdržovat:))









Nemohl jsem spát. Nemohl, protože se provizorní ložnici stále ozývaly potiché vzlyky. Ležel jsem na palandě, jako jediný z naší skupiny jsem měl nejspíš dost rozumu na to, abych usoudil, že v jedenáct by se opravdu už mělo usínat, ne pařit u kamarádů z ostatních skupin. Musíme mít přeci energii na koncerty. Moment.. kdy máme vlastně další koncert? Mělo by to být asi až za tři čtyři dny, na dalším festivale.
Zavrtal jsem se pořádně do peřiny a snažil se nevnímat to sténání a fňukající šeptání, které se linulo ze zdola.
"Gerarde buď už sakra zticha!" zavrčel jsem.
Nic mi neodpověděl, jen zakřičel něco sprostého. Naklonil jsem se přes okraj palandy tak, abych mu viděl do tváře. "To je to fakt tak hrozný?"
Zakýval. Oči měl podlité krví a slzami. Tekla mu krev ze rtu od toho, jak si ho nepřerušovaně kousal. S povzdechem jsem teda slezl z postele a cestou sebral balíček papírových kapesníků.
Sedl jsem si k němu na matraci a začal jsem mu jedním z nich utírat obličej. Ještě víc se rozklepal, když jsem svou dlaň jemně přiložil na jeho tělo. Kůži měl naprosto rozpálenou, celý hořel.
"No tak..." zívl jsem. "Snaž se to překonat."
"Nejde to.." stěží vyslovil. "K-kdybys tu byl aspoň se mnou..." odvrátil pohled.
Stáhl jsem ruku z jeho obličeje a krátce se na něj zadíval. Má pravdu. Měl bych mu pomoct alespoň svou přítomností.
Lehl jsem si k němu a on přese mne přetáhl peřinu. Okamžitě se mi po těle objevily kapičky potu. "Je tu hrozný vedro.." namítl jsem.
"Mě je z-zima."
Podíval jsem se na jeho zubožené tělo. Zdrogovaná troska. To je všechno, co z něj zbylo. Dokovaď pouze pil, nebylo to ještě tak zlé. Ale teď...
Zkurvenej Bert! Stejně za všechno může on...
"Gee jak ti je?" sám jsem se podivil tomu, jak blbou dokážu položit otázku.
"Jak asi kur-va?!"
"Promiň, nemyslel jsem to tak..." odvrátil jsem pohled. "Chtěl jsem se zeptat, co přesně tě bolí."
Obmotal jsem paže kolem jeho vařícího těla. Cítil jsem, jak se chvěje. Trochu přivřel oči, asi aby přesně dokázal definovat to, co mu vlastně je.
"Mě.. mě v-vlastně nic nebolí. Jen.. špatně. A pálí mě žaludek, zevnitř celé tělo. Mám asi h-horečku. Jakoby se mi chtěl mozek v-vytlačit z lebky." odmlčel se. "A bolej mě všechny žíly, připadá mi, j-jakoby se v nich ta k-krev vařila.."
Zamyslel jsem se. "Počkej chvíli.." řekl jsem pak.
Rychle jsem slezl a vběhl do koupelny. Sebral jsem odtamtud tolik hadrů, kolik jsem našel a všechny je namočil v naprosto ledové vodě. Byly tři.
Okamžitě jsem se vrátil k Gerardovi na postel. Cestou jsem div neběžel.
"Snad ti to pomůže.." zamumlal jsem a jeden z hadrů mu položil na čelo. Divně se na mě podíval, ale nic neříkal. I když - aspoň poděkovat by mohl.
"Je mi hrozná zima.." řekl.
"Ale celej hoříš. Musíš se nějak zchladil."
Další kus mokré látky jsem mu obmotal kolem tepny na zápěstí. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale řídil jsem se tím, co mi přišlo jako nejrozumnější.
Lehl jsem si k němu a odkryl jsem celou peřinu. Narval jsem jí do rohu postele. Gee měl na sobě jen boxerky a celý se třásl. Třetím obkladem jsem mu jezdil po těle a snažil se ho zklidnit. Otíral jsem mu hrudník, předpokládal jsem, že mu to udělá dobře na srdce a na plíce.
Otočil se trochu na bok a zadíval se mi do očí.
"Je to lepší?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.
Pomalu kývl a odmlčel se. "Uhm..." kousl se do rtu. "Neni, ale nechci tě zklamat.."
I přes to všechno jsem se musel zasmát. I jemu se na tváři vytvořil malý úsěv, nebo spíš úšklebek.
"Miluju, když se směješ.." stále se mi díval do očí.
Přivinul jsem si k sobě jeho tělo. Výrazně ochladlo. Musel jsem v duchu pochválit svůj nápad.
"Víš.." nadechl se. "H-hrozně moc t-ti děkuju. Pomáháš mi, už jen tím, ž-že tu jsi."
S úsměvem jsem přitiskl svou tvář na tu jeho. Na obličeji mě šimraly jeho vlasy, na krku jeho dech.
"Už si nikdy nepíchneš." nařídil jsem. "Slíbíš mi to?"
Kývl.
"Řekni, že to slibuješ."
"Slibuju." sice to zamumlal, ale bylo to zřetelné. "A jestli ne, pak už nic nemá cenu. Pak bys mě n-nechtěl. T-takže přestanu, ať už mě to stojí cokoliv. P-protože ty stojíš i za můj vlastní život. Jsi celý můj svět a j-já si ho nechci kazit tím svinstvem."
I když jsem si to nechtěl připustit, přecejen se ve mně něco hnulo. Věděl jsem, že ho taky tak moc miluju. Ale mohl bych mu to říct?
"Gee, pomůžu ti.." vydechl jsem. Jeho hlava se trochu zvedla a náš pohled se střetl. "Záleží mi na tobě, ani nevíš jak."
Posmutněl. "Dělám ti samý starosti..."
Neměl jsem na to co říct, jen jsem opatrně kývl. Objal jsem ho pevněji na důkaz, že se na něj nezlobím tak moc, jak si myslí.
Zhluboka jsem se nadechl a ještě jednou si rozmýšlel ta slova. Nakonec jsem se k němu naklonil tak, že se mé rty dotýkaly jeho ucha. "Miluju tě, Gee..." zašeptal jsem tak, jak nejkrásněji jsem mohl. Přestal se třást a úplně znehybněl. Na okamžik jsem se vylekal. Jeho srdce se rozpohybovalo v ještě rychlejším tempu. Cítil jsem, jak mu bije, připadalo mi, jakoby to přecházelo i do mě. Gee prudce vzhlédl, aby se mi mohl podívat zpříma do očí. Trochu jsme se od sebe odtáhli.
"Co-cože?" zatvářil se trochu vyděšeně.
Usmál jsem se. "Miluju tě," zopakoval jsem co nejzřetelněji. "Gee."
Jeho ústa se zkřivila do toho nejupřímnějšího a nejkrásnějšího úsměvu na světě.
"Miluju tě celou dobu, jen jsem nebyl schopen ti to říct... Teď to víš, třeba ti to pomůže."
V očích se mu zaleskly slzy a pak mě zprudka objal. Natiskl se na mě tak, jakoby mne snad chtěl úplně rozmačkat.
"Pomůže.." slabě plakal. "To víš, že ano. Už je mi skoro dobře..."
Usmál se do mé kůže.
"Tohle je nejkrásnější chvíle v mém životě." přiznal, než mi krátce přejel po rtech. "Je mi špatně, mám pocit, jakobych umíral, jakoby se něco snažilo mne roztrhnout, ale stejně jsem šťastný."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JajPi JajPi | Web | 21. prosince 2008 v 20:36 | Reagovat

oh.. wow... miluju takovéhle ty ty.. no.. nevím jak to nazvat.. když je jeden smutný, nebo je mu špatně a ten druhý mu pomáhá... dycky se tu tak přiblble směju...x

2 Niky Niky | Web | 21. prosince 2008 v 21:26 | Reagovat

Moc krásnej dílek.... jen tak dál.

3 Danduliii Danduliii | Web | 21. prosince 2008 v 22:35 | Reagovat

Krasne..

Ale me mamka vzdy kdyz ma horecku zabali do toho hnusnyho prosteradla celou. Proc si Gerarda usetrila?! :-D

4 Danduliii Danduliii | Web | 21. prosince 2008 v 22:35 | Reagovat

mam*

5 GFMBR GFMBR | Web | 23. prosince 2008 v 11:00 | Reagovat

aawww...to bylo uplně nadherné ;)))...uplně jsem viděla jak ma Gerard absťák..bylo to naprosto dokonale popsané a ja doufam že už Gerard nebude takovej debil aby do toho spadlznova...miluju tuhle story ;)

6 fallen angel fallen angel | 4. ledna 2009 v 11:59 | Reagovat

JajPi: ty seš přiblbá furt xDxD

je mi líto Gerardka..... ae muže si za to sám xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama