Childish love 1

24. března 2009 v 15:07 |  Childish love
Seděl jsem uprostřed koberce a plakal. Vím, že bych neměl brečet kvůli hloupostem, ale tohle nebyla hloupost. Bylo to moje nejmilejší a jediné autíčko. Ne žádná společná hračka, kterých je tady v domově plno. Bylo jen moje. Mělo krásnou, červenou střechu a mohli jste mu otevřít dvířka. A když jste byli opravdu hodně šikovní a měli malé prstíčky jako já, tak jste klidně mohli i točit volantem! Byl jsem na něj pyšný, ale půjčoval jsem mu ho. Vím, že on žádné autíčko nemá a že se mu to moje líbí. Spolu jsme si s ním hráli. A teď je pryč!





Vím jistě, že mi ho Tomas ukradl. Žádná teta mi to nevymluví. Nejsem hloupý. Je mi už skoro sedm. Přesně za deset dní. Vidíte? Už umím i napočítat do deseti. Klidně bych zvládl i do dvaceti! Jsem chytřejší, než kdejaký přitroublý Tomas.

Dál jsem plakal, protože jsem nevěděl, co jiného dělat a protože mi to bylo vážně líto. Taky jsem doufal, že zvuk mého naříkání přivolá nějakou tetu a ta mě utiší a obejme. Mám rád, když mě lidi objímají. Je to moc hezký pocit. Asi ten nejhezčejší, jaký znám. A to já jich znám opravdu hodně! Třeba když jsem veselý, nebo smutný, nebo naštvaný. To jsou taky pocity, ale jiný.

Jenomže žádná opatrovatelka nepřicházela. Bylo mi ještě víc smutno, takže jsem se ještě víc rozbrečel. Napadlo mě, že bych je mohl jít hledat. Tak jsem vstal, otevřel a vešel na chodbu. Cestou jsem přemýšlel o Tomasovi. Řeknu to na něj. Není to žalování, když je to závažné. A ukradení mého autíčka rozhodně závažné je! Vztekle jsem si dupl nožičkou, až se mi málem vyzula bačkůrka. Ve svém rozčarování jsem si nevšiml nějakého pána a vrazil do něj.

"Au." Řekl jsem jen, protože to se říká, když vás něco bolí a já jsem se bouchl.

"Promiň. Není ti nic?" ozvalo se nade mnou a já zvedl hlavu a podíval se na toho divného člověka. Byl celý v černém, ale měl krásné vlasy. Moc se mi jeho vlasy líbily. Byly celé černé a husté.
Kdybych měl maminku, nebo tatínka, chtěl bych, aby měly přesně takové.
"Máte hezké vlasy." Řekl jsem mu.

"Vážně? Díky, to je milé." Usmál se. I pusa se mi líbila. Kdybych měl maminku, nebo tatínka, chtěl bych, aby měli přesně takovou.

"Jak se jmenuješ?"

"Frankie. Frankie Iero." Řekl jsem hrdě. Opravdu mám rád svoje jméno. Je to moc hezké jméno. Dal mi ho tatínek s maminkou, když ještě nebyli v nebi. To Iero mám po tatínkovi, protože je to příjmení, a to se dětem dává. A Frankie mám taky po tatínkovi, protože tatínek ho měl po dědečkovi a ten ho měl zase po svém tatínkovi a… a prostě pořád byli všichni Frank. A já jsem taky.

"Tak ahoj." Rozloučil se po chvilce, kdy si mě zamyšleně prohlížel. "Na shledanou." Odpověděl jsem, protože je to slušné a mělo by se to říkat, když vás někdo pozdraví. Přemýšlel jsem o těch jeho vlasech a dál hledal tety.


"Vrať mi to!" rozeřval jsem se týden na to na Tomase. Autíčko už mi vrátil předtím, ale teď mi bral moji čítanku. A to se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.

"Tůdle!" vyplázl na mě jazyk.

"To se nedělá, brát lidem věci a vyplazovat jazyk. Je to ošklivé. Zatkne tě policie a půjdeš do vězení a budeš tam, dokavaď nezčernáš a nebudeš jako černoušek. A pak se vrátíš a my se budeme divit: Kam se poděl Tomas? A nebudeme vědět, že jsi to ty a nebudeš mít žádné kamarády." Začal jsem.

"Vážně mě zatknou a já budu černoušek?" vyděsil se. Věděl jsem, že by ho za to nezatkli. Ale to s tím černouškem je pravda pravdoucí! Říkala to Liz. Prej jednou doma byla s tatínkem a přišli tam policajti a řekli: Budeš sedět, až zčernáš!

Chudák její tatínek je už určitě úplně začerněnej. A Liz musí zůstat tady a bojí se, že svého tátu potom nepozná.

"Jo."

Tomas mi pomalu vrátil čítanku. "Promiň, Frankie. Že to neřekneš, prosím?"

Když lidi prosí, mělo by se jim vyhovět. Je to totiž kouzelné slovíčko. Něco jako čáry máry fuk, akorát že pak nevyleze králík z klobouku, ale vy musíte udělat to, o co vás žádají.

"Neboj." Uchlácholil jsem ho. Pak se najednou otevřely dveře a vstoupila paní Tichá. Ne, že by byla tichá. Ona pořád jenom mluví a skoro nikdy mě nepustí ke slovu. To je jen její příjmení, víte? Jako já jsem Iero, tak ona je Tichá. Je to legrační.

"Franku? Pojď se mnou."

Nechtělo se mi, když jsme s Tomasem zase kamarádi. Ani neřekla prosím, ale věděl jsem, že jí musím poslouchat. "Ahoj." Mávnul jsem na něj a vydal se za paní Tichou. Šli jsme chodbou do její kanceláře. Ona to tu vede. Je něco jako velký šéf a všichni musí plnit její příkazy. Dřív jsem se jí bál, protože jsem myslel, že je zlá, ale pak mi vysvětlili, že je jen přísná. A že to je správně, protože tu musí být disciplína. Nevím, co disciplína je, ale myslím, že to má co do činění s plínou. A plíny jsou opravdu potřeba, protože tu máme malé děti, mnohem menší než jsem já, a ty pořád kakají a čůrají. A neumí si sami ani dojít na záchod! Taky hrozně křičí. Takže jsem rád, že je paní Tichá přísná, protože jinak by tu kakali a čůrali na podlahu a to by hrozně smrdělo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tez Tez | 26. dubna 2009 v 13:24 | Reagovat

Panebože, představit si malýho Frankieho v bačkůrkách je vážně roztomilé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama