Childish love 11

24. března 2009 v 15:17 |  Childish love
Probudil jsem se v nějaké cizí postýlce. Vlastně nebyla tak úplně cizí. Poznal jsem jí, byla to ta z domova. Jak to, že jsem zpátky? Nechápavě jsem si protřel oči, nešlo mi to na rozum. A pak jsem si vzpomněl. Policie, doktorka s injekcí a Gerard… Gerard…

Zase jsem se rozbrečel. Bylo mi to všechno tak hrozně moc líto. Dělalo se mi špatně z pomyšlení, že je někde zavřený a smutně kouká zpoza mříží. Třeba ho tam i mlátí a ubližují mu! Ještě víc jsem se rozplakal, když najednou někdo přišel.


"Ššš, už je to dobrý…" řekla jedna teta a vzala mě do náruče. Tohle mi říkal Gee, když mě našel na ulici potom, co jsme s Ušáčkem utekli. Zase jsem začal vzlykat, až jsem se z toho ani nemohl nadechnout. Lapal jsem po dechu a ta teta mě kolébala.

"Už ti nikdy neublíží. Je to pryč. No ták…" nevěděl jsem, proč mi to všechno říká. Kdo mi neublíží? Proč je to pryč? Já nechci. Nechci být tady, bez Gerarda, s hloupou tetou.

"Kde…kde je Ger…" zalykal jsem se. Třeba ho pustili…

"Je ve vězení, kam taky patří. A už z něj neuteče. Bude sedět pěkně dlouho, úchyl jeden sprostej. Jak ti mohl ubližovat, andílku… Vůbec to nechápu." Mumlala a hladila mě po vlasech, zrovinka jako Gerard. Akorát že od něj to bylo krásné. On to dělal z lásky, protože mě měl rád. A já zase jeho. Jenomže teď je pryč.

Už mi docházely slzy. Mezitím tam přišly ještě ostatní tety, dokonce i paní Tichá. Všichni se na mě hrozně smutně a soucitně koukaly.

"Nikdy si to neodpustím." Řekla paní Tichá pohnutě. "Jak to, že jsem to nepoznala? Zdál se mi tak normální, milý a slušný." Vrtěla hlavou. "Franku, je mi to tak líto." Obrátila se na mě. Pořád jsem netušil, o čem mluví. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl, co říct. Taky jsem se bál, že kdybych otevřel pusu, začal bych znovu brečet. Byl jsem z toho všeho opravdu hrozně unavený, a to jsem před chvilkou vstával. Tety mě postupně opouštěly, až jsem tam byl sám jenom s Ušáčkem. Pak přišel Tomas.

"Ahoj Frankie." Řekl, ale nešel ke mně. Zůstal stát u dveří.

"Ahoj."

"Chtěl bych ti vrátit to autíčko." Zamumlal tiše a hrozně rychle ke mně přišel. Dal mi autíčko na noční stolek a utíkal zpátky ke dveřím.

"Ty se mě bojíš?" divil jsem se.

"Ne." zalhal Tomas. Nikdy neuměl lhát, vždycky jsem to na něm poznal. Gerard mi říkal, že jsem všímavý, tak to bude asi tím.

Při vzpomínce na Gerarda jsem zase začal popotahovat.

"On… byl na tebe zlej?" zeptal se.

"Ne. Byl to hrozně hodný tatínek. A měl mě rád." Obhajoval jsem Gerarda.

"Tety říkaly, že ti ubližoval a že na tebe máme být hodní."

"Tety jsou hloupé." Zamračil jsem se. Proč vůbec tvrdí takové ošklivé věci? Tomas už nic neříkal, jen se rozloučil a odešel. Bylo mi to líto. Všechno mi bylo líto. Je to má vina. Nevím proč, ale určitě za to můžu já. A není tu žádný Gerard, který by mi to vyvrátil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama