Childish love 12

24. března 2009 v 15:19 |  Childish love
Takhle to šlo dál pořád. Už týden jsem byl v domově. Ostatní děti se mě bály, tety na mě byly až podivně hodné a pořád se tak smutně koukaly. Často mě objímaly, jako kdyby si myslely, že mi to pomůže. Slyšel jsem si je povídat. Nevěděly, že je poslouchám. Teta Helena říkala, že zřejmě nepoznám, co je to láska a že s tím budu mít potíže po celý život. A že mě musí objímat a být na mě co nejhodnější, abych věděl, jaké to je. Jednou jsem se jim snažil vysvětlit, že Gerard mě měl rád a že mě objímal a dával mi pusinky, ale oni vždycky řekly: Já vím… och, Frankie, neboj se, už ti to nikdy neudělá.


Vždycky jsem pak brečel. Večer v postýlce jsem nemohl usnout. Neměl jsem koho obejmout. Občas se mi tolik stýskalo, že jsem si prostě lehl na záda a vřískal jsem a kopal nožičkama. Vím, že to dělají jenom hodně malé děti a že já už jsem na to moc velký, ale tety se na mě nezlobily. Říkaly, že mě to trauma nejspíš posunulo zpátky a budu teď emocionálně zaostalý. Hrozně mě to zlobilo, protože to co povídaly, byly hlouposti.

Jednou večer jsem byl v pokojíčku a mazlil se s Ušáčkem. Ten jediný mi po Gerardovi zbyl.
"Ahoj Franku. Můžu dál?" nakoukla ke mně nějaká cizí paní.

"Kdo jste?" vyštěkl jsem a schoval se do rohu postele, zatímco jsem si tisknul králíčka co nejvíc k sobě.

"Nemusíš mít strach. Jsem Gabriela, psychiatrička." Usmála se mile a vstoupila. Byla trochu tlustá a měla dlouhé, jemné, hnědé vlasy. Takhle nějak jsem si představoval maminku. Měl jsem chvilku chuť ji obejmout a nechat se houpat a zpívat si ukolébavky, protože byla opravdu moc hezká, jako maminka. Měla veselé oči a boubelatý obličej.

"Já jsem Frank Iero." Představil jsem se, jelikož se mi představila ona a bylo to slušné.

"Těší mě. Můžu si s tebou popovídat?" zeptala se a já přikývl, protože se mi líbila. "Tak Frankie. Jak se máš?"

"Špatně." Zamračil jsem se. "Děti si se mnou nechtějí hrát a tety mi lžou."

Zatvářila se překvapeně. "Opravdu? A v čem ti lžou?"

"Prostě mi lžou." Rozhodil jsem rukama, protože jsem nevěděl, jak jí to vysvětlit.

"Aha. Víš, jsem tu z jednoho důvodu. Kvůli tvému tatínkovi Gerardovi." Vysvětlila mi. Myslel jsem si to, nejsem žádný hlupák. Přikývl jsem, jakože rozumím a nic neříkal.

"Tvůj tatínek byl pedofil."
To mi říkala Emily.

"Víš, co to znamená?"

Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem to opravdu nevěděl. Podle toho, co říkala Emily, to je, když vás někdo má rád a je to zakázané. Tomu jsem nerozuměl.

"To je, když mají dospělí lidé rádi děti víc, než by měli. Když je sexuálně přitahují."
Mlčel jsem.

"Dobře, Franku. Vím, že to pro tebe bude asi hodně těžké a pochopím, když nebudeš chtít. Moc bych si přála, abys mi o Gerardovi něco pověděl. Jaký byl, co rád dělal, co jste spolu dělali, nebo jak se k tobě choval."

"Kde je?"

"Kdo?"

"Kde je Gerard? A co mu dělají? Řeknu vám to všechno, až mi odpovíte." Zamračil jsem se na ní.
"Dobrá. Gerard je zřejmě ve vazbě. Během tohoto týdne by měl být odsouzen.
Nejpravděpodobněji tak na deset let. Taky chodí k psychiatrovi, který se v něm bude snažit potlačit sexuální pudy. Pokud se to nepovede, bude nutná kastrace." Řekla klidně. Nevěděl jsem, co to je kastrace, ale určitě to nebude nic pěkného. Nelíbilo se mi to. Navíc, deset let je opravdu hrozně dlouhá doba.

"Povíš mi teď něco o něm?" usmála se mile. Byl to takový ten upřímný úsměv, který vám lidi dávají, když vás chtějí povzbudit. Takhle se na mě naposledy usmíval Gerard, když mi nešel úkol z matematiky. Nechtěl mi s ním pomoct, protože říkal, že se to musím naučit a zvládnout to sám. Pořád mi to vysvětloval a učil se se mnou, dokud jsem ten úkol nenapsal správně. A celou tu dobu se takhle usmíval.

"Dobře." Svolil jsem. Začal jsem jí vyprávět o všem. Jak jsme se srazili tady na chodbě. Povídal jsem jí všechno, tak, jak jsem to povídal vám. Jak si se mnou hrál, jak mi pomáhal. Jak jsme spolu slavili moje narozeniny a vánoce. Říkal jsem jí o našem líbání, a jak jsme se navzájem milovali. Nezapomněl jsem ani na tu příhodu s boulí ani na to, jak mě potom Gerard odstrčil a poslal do pokoje, i když se mu to líbilo. Taky o tom, jak jsem ho našel v koupelně se žiletkami a jak říkal, že je odporná stvůra a že by to neměl dělat. Líčil jsem, jak jsem utekl s Ušáčkem a jak mě našel a staral se o mě, protože jsem nastydl. Zkrátka a dobře, řekl jsem jí úplně a dočista o všem. Ona poslouchala, nikdy mě nepřerušila. Viděl jsem, jak se divně tváří. Trochu se jí leskly oči, když jsem jí vyprávěl o tom, jak k nám přišli policisté a jak Gerarda zadrželi a jak jsem křičel, protože jsem to nechtěl. Byl jsem z toho všeho vyprávění docela unavený, když jsem skončil. Ona pořád nic neříkala.

"Franku…" začala, ale pak nic. Nakonec se zvedla a objala mne. Překvapilo mě to, ale neodtrhnul jsem se. Měla velikou a širokou náruč a hezky voněla. Byla celá měkká a já se cítil v její náruči v bezpečí, skoro stejně jako v Gerardový. Taky jsem kolem ní obmotal ručičky a zabočil jsem hlavu do jejího hrudníku. Měla velká prsa. Celého mě schovala a chovala si mě, jako kdyby to opravdu byla moje maminka. Byli jsme tam docela dlouho a už se mi klížily oči. Nevadilo mi, že mě drží. Potřeboval jsem to. Tety byly takové divné.

"Už musím jít." Řekla tiše a pustila mě. "Ahoj Franku." Zamumlala a zamávala mi.

"Nashledanou." Mávl jsem na ní taky a unaveně se převlíkl do pyžamka a usnul s Ušáčkem v mojí postýlce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama