Childish love 13 - The end

24. března 2009 v 15:19 |  Childish love
Chodil jsem sem a tam. Pokaždé, když jsem došel ke stěně, jsem se obrátil a vykročil vstříc té naproti. Byl jsem nervózní. Tak šíleně nervózní, jak jsem za celý svůj život nebyl. Uběhlo necelých deset let od doby, kdy mě adoptovala nová rodina. Nikdy jsem se nenaučil je milovat. Ze začátku se mě, stejně jako ostatní, báli. Byl jsem ten zneužitý chudáček. Srovnalo se to. Chvíli to všem trvalo, ale nakonec mě přes to všechno spatřili. Už neviděli jen toho zneužitého chudáčka a pochopili, kdo je Frank Iero. A teď tu stojím. Deset let poté. Tak dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, kde Gerard je. Tolikrát jsem se jako malý ptal, jestli se nevrátí. Nedokážu ani spočítat všechny ty útěky z domu, které jsem prováděl ve snaze najít ho. Až později jsem pochopil, že to nemá smysl. Pamatuji si přesně ten okamžik, kdy jsem se shledal s Gabrielou a žádal po ní vysvětlení. Jak to, že je zavřený, když jsem pověděl pravdu? Když ví, že mi nic neudělal?

Odpověď byla tak prostá. Já jsem vlastně jen potvrdil, že je to pedofil. Nikoho nezajímaly moje city. Cizí děti se milovat prostě a jednoduše nesmějí.

Poslední půl rok jsem obcházel všechny možné i nemožné úřady, orgány a ptal se. Nebylo to jednoduché, ale dokázal jsem to. Právě teď mé boty došlapují na podlahu věznice, která se stala na deset let jeho domovem. Tak hrozně moc jsem se bál okamžiku, kdy ho spatřím, kdy se moje oči znova střetnou s těmi jeho. Pozná mě? Zřejmě ne. Já jeho ano, nechal jsem si naší fotku, kterou mi věnoval k vánocům. Ale i tak bych nezapomněl, jak vypadá.

"Můžete vstoupit." Řekl mi strážník. Polkl jsem a cítil, jak se mi uvnitř stáhl žaludek nervozitou. Nejistě jsem vešel do jedné místnosti. Byl tam stůl, dvě židle a…

"Ahoj." Zamumlal jsem a nevěřícně na něj koukal. Moc se nezměnil. Jen vlasy mu trochu prořídly a obličej mu zbrázdily drobné vrásky. Přesto neztratil nic ze své krásy. Pohlédl na mě a chvíli si mě nechápavě prohlížel. "Frankie??!" zamumlal užasle. "Jsi to ty?" rozrušeně vstal ze židle a udělal ke mně krok. Pak se zastavil.

"Ano." Usmál jsem se na něj. Poznal mě. I když už mi nebylo sedm, ale sedmnáct, měl jsem dospělé rysy, na rukou tetování a hlavu už mi dávno nepokrýval dětský sestřih, ale lehce extravagantní háro.

"Bože můj." Zašeptal a probodával mě zkoumavým a nevěřícným pohledem. "Ty ses ale změnil." Prohlásil.

"Posadíme se?" ukázal jsem ke stolu a on mlčky přikývl.

"Hrozně se ti omlouvám." Začal Gee.

"Za co?"

"Já… zničil jsem ti život. Je mi to tak moc líto… celou tu dobu si vyčítám, že jsem se neovládl, že jsem tě adoptoval..." trochu se mu třásl hlas.

"Ne. Proč to nikdo nechápe? Ty jsi mi přece život nezničil, Gee. Tys ho obohatil." Zavrtěl jsem hlavou.

"Opravdu?" usmál se trochu.

"Ano… Gee… vlastně, trochu jsi mi život zkomplikoval. Nedokážu si udržet žádný milostný vztah. Nikdy jsem nikoho nemiloval víc, než tebe. Už od svých zkurvených sedmi let." Sklopil jsem hlavu.

Gerard si trochu povzdech. "Je tak zvláštní, slyšet tě mluvit sprostě. Samozřejmě že mi docházelo, že vyrosteš, ale… nemůžu si na to najednou zvyknout. Už nejsi ten malý, nevinný, sedmiletý Frankie. Víš, ty čtyři měsíce, co jsme spolu strávili, byly ty nejhezčí v mém životě."

"V mém taky." Přerušil jsem ho. "Napadlo mě... tebe za čtrnáct dní pustí…" skousl jsem si ret a podíval se mu do očí.

"Franku, já jsem s konečnou platností pedofil. Nikdo to nezmění. Jen díky psychiatričce, která svědčila u soudu, nejsem teď vykastrovaný. Před tím, než jsem tě poznal, jsem nevěděl, co je to láska. Vzrušovaly mě děti. Sice jsem něco v mládí měl s teenagerama, ale to mě neuspokojovalo. Pro ty zpropadený čtyři měsíce jsem schopen být zavřený ve vězení do konce života. Franku, já tě miloval. Ale… podívej se na sebe, rve mi to srdce. Miloval jsem to nevinné sedmileté dítě. Můj Frankie už je dávno pryč a nikdy se nevrátí." Uhnul pohledem. Poznal jsem, že se mu do očí ženou slzy.

"Já jsem pořád já. Jsem ten samý člověk, v hrudi mi bije stejné srdce." Nevzdával jsem se naděje, že se v něm něco zlomí. Že to dokáže přemoct, že budeme moct být zase spolu, jak jsem si to po deset let představoval.

"Jenomže to srdce vyrostlo."

Mlčel jsem. Možná vyrostlo, ale teď momentálně pukalo.

"Frankie... je mi to tak líto. Mohli… mohli bychom se třeba vídat a být kamarádi." Podíval se na mě rozervaně.

Smutně jsem zavrtěl hlavou. "Nedokázal bych vedle tebe být a vědět, že už je to všechno pryč a nic to nemůže změnit. Hrozně rád jsem tě viděl. Miluju tě." Pomalu jsem vstal a odcházel pryč. Věděl jsem, že se mu stejně jako mě po tvářích spouští slané slzy. Ty mé nebyly slzy sebelítosti. Litoval jsem jeho. Nikdy nebude šťastný.

Protože všichni jednou vyrosteme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tez Tez | 26. dubna 2009 v 14:17 | Reagovat

Aww...to je krásné

2 Nicky Way Nicky Way | 8. října 2009 v 21:02 | Reagovat

nádherné...už na centrále sem to milovala xD

3 Pef Pef | 18. února 2012 v 12:37 | Reagovat

Prostě úžasný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama