Childish love 2

24. března 2009 v 15:08 |  Childish love
"Posaď se." Ukázala na židli před sebou. "Franku, budeš mít novou rodinu." Usmála se na mě paní Tichá.

"Rodinu? Jako že se maminka a tatínek vrátili? Oni nejsou už v nebi?!" začal jsem jásat.

"Ne, Franku, pořád jsou v nebi, ale koukají na tebe a určitě jim děláš radost." Vycenila své bílé zuby. Nemám její zuby rád. "Ale půjdeš někam jinam. K jednomu hodnému pánovi, co tě bude mít rád a bude se o tebe starat."


"To jako že už tu nebudu bydlet?" zamyslel jsem se.

"Ano."

"A co Tomas a Liz a Bert a Suzy a Christien a Natalia a Jonny a Pete a Kate a Jennifer a všechny ostatní děti? Můžou jít se mnou?"

"Ne, Franku, to nemůžou. Ti zůstanou tady." Klidně si usrkla kávy.

"Ale budou chodit na návštěvy, že jo?" bál jsem se, že bych je tu musel nechat samotné.

"Nemyslím, že tě budou navštěvovat, ale ty k nám můžeš kdykoliv budeš chtít přijít, pokud ti to tvůj nový tatínek dovolí."

To mě uklidnilo. "A budu mít i novou maminku?"

"Ne, Franku, to nebudeš." Zavrtěla hlavou. Nevím, proč mě v každé větě oslovovala. Nikdo jiný tu nebyl. Měl jsem svoje jméno rád, ale ona ho říkala tak chladně. Franku tohle, Franku tamto… nikdy jsem paní Tichou neměl moc rád, ale vím, že je hodná, jen přísná a že bez ní by tu nebyly discipleny.

"Takže, teď půjdeme. Všechno už je zařízené, jen tě předáme novému rodiči."

"Počkejte! Můžu se rozloučit s ostatními?" zatahal jsem jí za nohavici, když mě chtěla odvést.
"Dobrá, ale pospěš si."

Poděkoval jsem, protože to je slušné, a vyběhl jsem ven. Okamžitě jsem upaloval k sobě do pokojíku. Tomas tam pořád ještě byl. "Tomasi, já budu mít nového tatínka!"

"Jé, vážně?" usmál se.

"Jo. Ale už musím jít. Na, vem si moje autíčko." Dal jsem mu to s červenou střechou. Divně na něj koukal. "Ty mi ho dáváš?"

"Ano, nech si ho, je tvoje." Přikývl jsem a utíkal se rozloučit s ostatními. Nikoho jsem nevynechal. Trvalo to celkem dlouho, ale nakonec jsem se vrátil k paní ředitelce.

"Kde jsi byl tak dlouho?"

"Musel jsem se rozloučit." Vysvětlil jsem prostě, protože to byla pravda. A tak jsme šli. V hale už někdo čekal. Hnedle jsem poznal ty černý vlasy.

"Tak tady ho máte." Usmála se paní Tichá.

"Ahoj Frankie." Obdařil mne úsměvem on.

"Dobrý den."

"Pojedeme?" zeptal se.

"Jo."

"Naschledanou." otočil jsem se na naší ředitelku a následoval mého nového tatínka. On vzal můj kufr a dal ho do kufru. Ale ne, že by ho dával do jiného kufru a ten by pak dal do ještě většího a tak dál a dál, jako ty legrační ruské panenky. To byl kufr od auta. Měl moc pěkné auto. "Můžu sedět vepředu? Prosíííím!" zažadonil jsem a on se lehce zasmál.

"To by bylo nebezpečné. Je to zakázané, nesmíš tam sedět. Co kdybych naboural a tobě by se něco stalo?"

Lekl jsem se. "Vy nabouráte? Já se bojím…" mockrát jsem v autě nejel, ale věděl jsem, že v nich umře hodně lidí, protože nedávají pozor a neposlouchají značky. To jsou takové ty cedule na kraji silnice. Podle nich se musíme řídit.

"Nenabourám. Ale nikdy nevíš. Proto si sedneš do zadu. Prosíííím!" napodobil mě a to mě rozesmálo. Bylo to srandovní.

"Tak jo." Svolil jsem a sedl si tam. Bylo to divné, tenhle pán mi vůbec nepřipadal jako tatínek. Tatínek by měl mít vousy a měl by fandit fotbalu. Prostě by měl být celý jiný. Ale nevadilo mi to.

"Málem bych zapomněl. Já jsem Gerard." Tohle jméno bylo zvláštní. Moc lidí ho nemělo.

"Divné jméno." Řekl jsem po pravdě.

Zase se zachichotal. "Divné, ale zajímavé, ne?"

"Jo."

Rozjeli jsme se. Cestou mi povídal o tom, kde bydlí, jaký budu mít pokojíček a že do pololetí nebudu chodit do školy, protože mě dřív nepřijmou. Ale prý mě bude učit on. Já jsem ho poslouchal, protože měl pěkný hlas a taky to byl můj tatínek a ti se poslouchají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama