Childish love 3

24. března 2009 v 15:09 |  Childish love

"Tak jsme tu." Zastavil někde. Odpoutal jsem se a vystoupil. Stáli jsme před takovým vysokým domem s plno okny a hezkými dveřmi dole.

"Tady bydlíte?"


"Bydlíme." Opravil mě. Přišlo mi divné, že by Gerard sám žil v takovém velikém baráku, ale nic jsem neříkal, protože jsem nechtěl vypadat jako hlupák. Já jsem totiž chytrý, jenom jsem z dětského domova a moc toho o venkovním světě nevím. Gerard vzal můj kufr a odemkl. Zjistil jsem, že tu je nějaká chodba a pak výtah. Výtahy se mi vždycky moc líbily, bavilo mě mačkat všechny ty čudlíky a jezdit nahoru a dolu. Ale to se nesmělo dělat a tak jsem to nedělal. Vyjeli jsme až úplně nahoru a pak jsme šli do nějakých dveří. Došlo mi, že Gerard bude asi žít jenom v téhle části. Bylo to tam hezký. Mnohem hezčí než v domově.

"Tak, vítej. Chceš ukázat tvůj pokoj?"

"Ano!" usmál jsem se a utíkal za ním. Nikdy jsem svůj vlastní pokoj neměl. Vedl mě jednou místností, zřejmě obývákem a pak do jiné místnosti. A ta byla má. Poznal jsem to, protože tu bylo plno hraček a barevný koberec, který vypadal jako moře a byly na něm rybičky a lodičky. Moc se mi líbil. V rohu stála postel a podél stěny byly krabice s autíčky a plyšáky.

"Jééé!" vykřikl jsem a začal se tam porozhlížet. Brzy jsem vytahal z krabic většinu hraček. "To je všechno moje?"

Gerard přikývl.

"Díky!" zajásal jsem a běžel k němu, abych ho objal. Tím vyjádřím, že mě to opravdu potěšilo. Navíc vím, že objímání je hezké a chci, aby mu bylo hezky. Pevně si mě k sobě přitiskl, až mě zašimraly jeho vlasy a já se trochu zasmál. Bylo mi divné, proč mě drží tak dlouho, ale nechal jsem ho, protože mi to bylo příjemné a taky hezky voněl. Pak mě konečně pustil.

"Chceš si hrát?"

"Ano."

A tak si ke mně sedl a společně jsme si hráli až do večera. S Gerardem byla ohromná legranda. Byl hrozně vtipný a taky chytrý a uměl krásně napodobovat hlasy, takže medvídek měl hluboký mručivý a prasátko zase vysoký. Smál jsem se a on se smál, když jsem se smál já. A tak jsme se spolu smáli. Taky mi řekl, že mu nemusím vykat. Vykání je, když někoho oslovuji, jako by jich bylo víc. Je to slušné a mělo by se tak říkat všem dospělý, kromě tatínků a maminek a babiček a dědečků. A taky tetiček, strýčků a starších sourozenců. Někdo má dokonce i bratrance a sestřenice! Taky bych chtěl mít nějakou velikou rodinu, které bych mohl tykat.

"Gerarde, máš ještě nějakého příbuzného?" zeptal jsem se, protože to by pak byl i můj příbuzný.

"No… mám. Mámu, tátu a bratra." Najednou se přestal usmívat a trochu se zamračil. Poznal jsem, že je smutný.

"Proč jsi smutný?"

"Ale…" mávl rukou. "Protože moje rodina mě nechápe. Nemají mě rádi."

Bylo mi ho líto. Byl jako já. Nikdo ho neměl rád. "Já tě mám rád." Řekl jsem, abych mu zvedl náladu a objal jsem ho, aby měl hezký pocit.

On si mě zase k sobě pevně přivinul. "Já tě mám taky rád, Frankie."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama