Childish love 6

24. března 2009 v 15:11 |  Childish love

Od té doby jsme se líbali často. Našel jsem v tom zalíbení. Skoro pořád jsem si chodil pro pusinky a Gerard se tomu jen smál a s radostí mi je dával. Líbil se mi jeho smích. Gerard byl moc moc pěkný. Taky mi řekl, že existuje víla zubnička. Nedávno mi totiž vypadl zub. Ukázal mi, jak se má schovat pod polštář. Vážně to funguje! Víla v noci přišla a vyměnila ho za sladkost! Rozhodl jsem se, že si ji chytím a budu jí mít v akvárku, jako mají děti rybičky, jenomže jsem nevydržel být tak dlouho vzhůru. Je to k vzteku. Ještě štěstí, že mám další zoubky, které mi můžou vypadnout. Příště už mi neuteče!


Dneska jsem vstal opravdu brzo ráno. Byly totiž vánoce! Včera nám Gerard uvařil sváteční jídlo a pak jsme se večer koukali na pohádky a poslouchaly koledy a hrozně, hrozně dlouho se líbali. Geemu se velmi líbí moje díra, co mi zbyla po vypadlém zoubku a pořád mi po ní přejížděl jazykem. Byla to legrace.

Jenomže dneska měl přijít Santa! Už dneska! Hrozně jsem se na něj těšil, a tak jsem utíkal do ložnice, probudit Gerarda. Tuhle noc jsem spinkal sám, protože Gerard večer ještě volal nějakým lidem. Říkal jim Mikey a já vím, že tak se jmenuje jeho bráška. Byl potom hodně smutný a šel pít nějakou zakázanou vodu, takže jsem šel spát sám.

"Gerarde! Gerarde, jsou vánoce!" výskal jsem. Jenomže Gerard v ložnici nebyl. "Gerarde, kde jsi?" hledal jsem ho. Myslel jsem, že je to jen nějaká hra na schovávanou, ale já ho opravdu nemohl nikdy najít. "Deset dvacet Gerard!" zařval jsem pořádně nahlas, aby si myslel, že jsem ho viděl a vylezl. Jenomže pořád nic. Začal jsem se docela bát. Co když někam odešel?

Ale ne, to by nikdy neudělal. Má mě moc moc rád a jsou vánoce.

A pak jsem uslyšel nějaké zvuky z koupelny. Tak jsem se tam vydal. Nebylo zamčeno.

Na zemi seděl Gee. Kolem sebe měl rozházené nějaké prášky a taky láhve s vodou pro dospělé a pár podivných věcí. Gerard jim říkal žiletky a byly na to, abyste nebyly fousatí jako Santa Klaus. Nevěděl jsem, proč to tam všechno je, ale Gerard brečel a to bylo špatné.

"Co se stalo?" zeptal jsem se potichu a přišel k němu.

"Jsem hnusná nechutná stvůra…" zamumlal, aniž by se na mě podíval.

"Nejsi… Jsi krásný, chytrý Gerard." Pohladil jsem ho.

"Ne… Frankie, nesahej na mě. Měli by mě zavřít. Posadit na elektrický křeslo. Jsem odpornej deviant, narušenej úchyl, vůbec jsem se neměl narodit. Jsem jen jeden velký podělaný omyl," vzlykal. V ruce držel ty věci na holení.

"Ale nejsi." Odporoval jsem.

"Frankie... Chtěl… Chtěl by ses vrátit zpátky do domova? Ke kamarádům a hodným tetám?" zvedl uslzené oči.

"Ty už mě nemáš rád?! Ty mě tu nechceš?!" vyjekl jsem. Hrozně jsem se bál. Vypadal tak smutně… Nikdy jsem ho neviděl smutnějšího. To bylo určitě kvůli mně. Neměl jsem jít spát k sobě. Nebo jsem mu měl dát víc pusinek. Nechtěl jsem, aby byl kvůli mně smutný a tak jsem ho pevně objal, protože to vždycky všechno spraví.

"Mám tě rád… Mám tě hrozně moc rád a to bych neměl. Je to špatné." Tiskl se ke mně.

"Není. Sám si říkal, že láska není nikdy špatná a že je to to nejhezčejší na celém světě."

Trochu se pousmál. "Když to říkáš." Seděli jsme tam spolu na zemi a objímali se. Schoulil jsem se mu na hrudi a on mě téměř celého zakryl svými pažemi. Cítil jsem se v bezpečí. Skoro jsem zapomněl na dárky, protože tohle bylo daleko krásnější. Trochu mě houpal a já se usmíval. Pak jsem se natáhl pro polibek.

Líbali jsme se celkem dlouho.

"Už půjdeme na dárky?" zeptal jsem se, když se odlepil.

"Dárky?" zamumlal zmateně.

"Jsou přece vánoce!" poklepal jsem si na čelo a zasmál se, protože Gerard udělal opravdu legrační obličej. Je to ťululum, jak mohl zapomenout na tak významný den! Dneska se totiž narodil Ježíš Kristus. Sám Gerard mě to učil. Občas se se mnou učí, abych nebyl pozadu. Říkal, že to byl takový kouzelný pán, který pomáhal lidem a žil hrozně dávno. A představte si, že se narodil v jesličkách! Ne v porodnici, ale na slámě s oslíkem a kravičkou. A všichni z toho měli ohromnou radost a nosili mu dárky a zpívali koledy. On pak vyrostl, ale zlým lidem se nelíbilo, jak je hodný a záviděli mu a tak ho přibili na kříž. Byl to opravdu chudák, ale protože byl kouzelný, tak neumřel. Někdo říká, že tu pořád ještě je. Podle mě je to hloupost, protože to by musel být už hrozně starý. A představte si ty vousy, co by měl! Gerard říkal, že někdo tomu věří a někdo ne. Ptal jsem se ho, co on. A on řekl, že věří, že někdy byl, ale nevěří, že je to bůh. Bůh je někdo, kdo je hrozně mocný a dává na nás všechny pozor.

"No jasně, dárky… Tak jdeme, ne?" usmál se a vstal. Vzal mě za ručičku a já ho táhl do obýváku, kde jsme měli stromeček. Bylo jich tam spousta! Nadšeně jsem je začal rozbalovat. Dostal jsem plno hraček a pak taky takovej rámeček, kde jsme my, já a Gerard, vyfocený. Moc se mi to líbilo.
"A teď já!" důležitě jsem se postavil. "Počkej chvilku." Řekl jsem Gerardovi a odběhl do pokojíčku. Vzal jsem svůj dárek a utíkal zpátky.

"Na." Podal jsem mu ho. Překvapeně na něj hleděl. "To je pro mě?"

Přikývl jsem a čekal, až se na něj koukne. Nebyl zabalený, protože nevím, jak se to dělá a tak jsem ho alespoň přeložil.

"To je…" vydechl, když se na něj podíval. "To je nádherné!" výskl. Usmál jsem se. Dal jsem mu obrázek mě, jak se s Gerardem držíme za ruce a za námi je veliké červené srdíčko. Dělal jsem to celý sám! A dokonce jsem se do rohu i podepsal!

"Frankie, to je ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal."

Měl jsem opravdu radost, protože Gerard byl už o hodně moc starší než já a určitě dostal plno dárků. Tak jsem k němu běžel a skočil mu do náruče. Společně jsme se mazlili a pusinkovali, protože byly vánoce a lidi to dělají. Ale my jsme to dělali, i když vánoce nebyli, protože se milujeme.

Celý den jsme nedělali nic jiného. Leželi jsme v posteli a tulili se k sobě. Bylo mi hrozně krásně. Gerard mě choval v náručí a výskal mě ve vlasech. A já jsem ho hladil po zádech a dával jsem mu pusinky všude možně.

Ale pak se něco stalo. Zavadil jsem kolínkem o jeho bouli, která se tam občas objevovala. A on vzdychl. Už jsem přišel na to, co to je. Občas jsem slyšel, jak to Gerard vydával v koupelně. Nejvíc se to právě podobá vzdechnutí, nebo zasténání. Ale není to takové to, které děláte, když je vám smutno, nebo se nudíte nebo něčeho litujete. Tohle je úplně jiné. Takové veselé a zvláštní. Znova jsem tam strčil nohu.

"Frankie, nedělej to." Řekl, ale já ho neposlechl. Poznal jsem, že ve skutečnosti chce, abych to dělal. Hrozně mě zajímalo, co ta boule je. A pak jsem si to pořádně prohlédl.

"Není to pindík?" zeptal jsem se ho, protože to tak vypadalo.

"Uh… je…" zamumlal tiše. Věděl jsem, co to slovo znamená. Já mám taky pindík, akorát že mnohem, mnohem menší. Tentokrát jsem mu na tu bouli i šáhl. Chtěl jsem vědět, co to udělá.

"Frankie…" vzdychl, ale pak jakoby se vzpamatoval. "Uhm… slez a běž si hrát."

"Ale já nechci." Protestoval jsem a znova se ho dotkl.

"Poslechni mě." Jenomže mě se poslouchat nechtělo. Začal jsem do toho všemožně šťouchat a sahat na to. Gerard asi po minutě přestal říkat, ať už to nedělám a začal se zakloněnou hlavou sténat. Najednou mě odstrčil a zasunul si do kalhot ruku.

Překvapeně jsem sledoval, jak jí pohyboval nahoru a dolu. Neviděl jsem, co tam dělá, ale určitě to bylo úžasné, protože Gerard hodně vzdychal a vypadal krásně. Líbilo se mi, jak přivíral oči a prohýbal se v zádech. Najednou přestal. Díval se na mě a zhluboka oddechoval. Viděl jsem, že se celý třásl.

"Franku, běž pryč." Řekl tónem, ze kterého jsem poznal, že bych měl poslechnout. "Prosím." Dodal tišeji. Je to kouzelné slovíčko a tak jsem přikývl a odešel jsem. Zaslechl jsem, jak cvakl zámek za mými zády a jak Gerard začal zase tlumeně vzdychat. Smutně jsem odešel k sobě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama