Childish love 8

24. března 2009 v 15:14 |  Childish love


"Copak děláš?" zeptal jsem se ho jednou večer. Gerard seděl na pohovce a v uších měl sluchátka.

"Poslouchám." Odpověděl. Říkal to hrozně nahlas. Vím, proč to dělá. Ty sluchátka totiž vydávají hudbu, a on potom špatně slyší a neví, že mluví tak hlasitě. Přišel jsem k němu.


"Můžu taky?"

Vysadil si mě na klín a dal mi jedno sluchátko. Nevešlo se mi do ouška, mám ho moc malé, ale já si ho tam přidržel. Někdo na mě z něj křičel a říkal sprostá slova a prý všichni umřeme. Chvilku jsem si myslel, že je to pravda a začal jsem se bát, ale pak jsem si uvědomil, že to někteří lidé v písničkách zpívají. "To se mi nelíbí." Přiznal jsem a vrátil mu sluchátko, protože pán v něm zrovna řekl, že mi upadne hlava a bude mi z ní cákat krev a to jsem nechtěl.

"Třeba se ti to bude líbit, až vyrosteš." Usmál se. A pak najednou ztuhnul. "Až vyrosteš…" zopakoval tiše. Nevěděl jsem, proč se najednou tváří tak smutně a sklesle. Možná kvůli té hudbě, protože podle mě je hrůzostrašná. Chtěl jsem mu říct, aby se nebál, že je to jen písnička a že ve skutečnosti ho nezastřelí a nerozčtvrtí, ale on najednou prudce vstal a někam šel. Pořád se tvářil hrozně zasmušile.

"Kam jdeš?"

"K sobě." Zamručel. Šel jsem za ním.

"Franku, nech mě bejt." Obořil se na mě. Bylo mi líto, že ho ta muzika tolik vystrašila, tak jsem ho chtěl obejmout, ale on mě prudce odstrčil, až jsem málem upadl. "Sakra Franku, nelez za mnou pořád a hleď si svého!" zakřičel.

Do očí se mi hnaly slzy. Gerard na mě nikdy, nikdy neřval. Byl hodný a milý a miloval mě. Hrozně mě to bolelo. Jako vnitřně. A v krku jsem měl knedlík. Rychle jsem se otočil a utíkal do svého pokojíčku, kde jsem se zavřel a vlezl si do jedné krabice s plyšáky. "Gerard mě už nemá rád." Řekl jsem Ušáčkovi a plakal a plakal. Tiskl jsem si ho k hrudníčku. Chtěl jsem, aby si mě k sobě takhle tisknul Gee, jako to dělával předtím. Ještě víc jsem se rozbrečel, protože pokud už mě Gerard opravdu nemiluje a já ho jen otravuju, tak mě dá zpátky do dětského domova. A to nechci! Já nechci zpátky! Zavrtal jsem se hloub do hraček. Byly to mí kamarádi. Třeba Ušáček byl veselý a hravý a vysoko hopskal. Pak tu byla rybička, co vypadá jako Nemo z toho filmu. To byl takový strašpytel. A taky Tyranosaurus. Ten byl hrozně zlý a chtěl všechny sežrat. Každá hračka měla nějakou povahu. Rád jsem si s nimi hrál. Dovolí mi Gerard, abych si je s sebou vzal do domova, nebo si je nechá? Co by s nimi dělal? Třeba by Ušáčka zahodil do popelnice! To se nesmí stát! Utečeme. Utečeme s Ušáčkem pryč, protože tady by se mu mohlo něco stát. Navíc už mě stejně nemá Gerard rád…

Vylezl jsem a otřel si oči, protože byly mokré od slz. Vzal jsem Ušáčka a rozloučil se s ostatními hračkami. Nemohl jsem je vzít všechny, to bych je přece neunesl. Když jsem objal posledního, popadl jsem králíčka a vykoukl z mého pokojíčku. Gerard nikde nebyl, asi byl zavřený ve své ložnici a zase pil zakázanou vodu. Opatrně a potichu jsem přeběhl obývák a vyklouzl na chodbu. Chtěl jsem jet výtahem, ale byla na něm nějaká cedule.

"Ro… Roz… Rozbi…Rozbitý." Slabikoval jsem. Výtah je rozbitý. Budu muset jít po schodech. Tak jsem po nich utíkal, protože kdyby Gerard zjistil, že jdeme s Ušáčkem pryč, tak by nás mohl dohonit a Ušáčka by třeba vyhodil a mě dal zpátky do domova. Utíkali jsme pořád dolů a dolů, až mě z toho bolely nožičky, ale já nezastavil. Nakonec jsme dorazili do přízemí. Hlavní dveře mi nešli otevřít, ale když jsem se rozeběhl a hodně moc se do nich opřel, tak to šlo. Běžel jsem po ulici. Na nebi už svítilo plno hvězdiček.

"Ahoj Mami, Ahoj Tati!" zamával jsem jim, protože vím, že tam na mě koukají. I když Emily tvrdí něco jiného. Určitě by mě pochválili, jak se pěkně o Ušáčka starám. Už jsem dál neutíkal, protože jsem nemohl. Navíc mi začala být hrozně velká zima. Neměl jsem ani mikinu a byla zima, jako to roční období. Dokonce tu bylo i trochu sněhu! Ušáček nikdy v životě sníh neviděl.

"Pojď se podívat!" řekl jsem mu a společně jsme si sedli do zasněžené trávy. "Podívej, to je snížek. Pozor, studí!" upozornil jsem ho, když se ho dotkl.

"Brrrrr." Udělal králíček. Ne, že by to doopravdy vydával on. To jsem byl já. Mluvím za něj a taky s ním za něj hýbám. Ale vím, že je živý, akorát nemá žádné svaly a hlasivky, takže mu musím pomáhat. Je to hrozný chudák. A kdyby ho Gerard vyhodil, byl by ještě větší chudák.

"Uděláme si sněhuláka?"

"Na to je ale moc málo sněhu." Namítl králík. To jsem taky řekl za něj.

"Ale není. Bude to malinkej sněhuláčí trpaslíček." Usmál jsem se. Ušák souhlasil, tak jsme se do toho dali. Posadil jsem ho, aby se mohl koukat, jak ho stavím. Hrozně mi mrzly ručičky, ale nechtěl jsem ho zklamat. On mi totiž věřil, že ho dokážu postavit úplně sám. S Geem jsme jednou vyráběli sněhuláka, takže už vím, jak se to dělá, ale tehdy mi hodně pomáhal.

"Tohle je spodní koule." Vysvětloval jsem Ušákovi, aby si pak někdy taky mohl svého postavit.
"Položíš na to střední kouli. Vidíš? Takhle. Ale musíš to trochu uplácat, aby nespadla. Pak tam dáš hlavu." Koukal jsem na to, ale pořád to ještě nebylo ono. "No jo, málem bych zapomněl! Potřebuje přece nos a oči a knoflíky!"

Jenomže já je neměl. Posmutněl jsem. Doma máme v ledničce mrkev a ve sklepě uhlí, ale tam nemůžu, tam je Gerard.

"Tak ho tu necháme." Pokrčil jsem ramínky a vzal králíčka do náručí. Byla mi už opravdu ohromná zima. Celý jsem se třásl. Foukal studený vítr a já se neměl kam schovat.

"Co budeme dělat?" zeptal jsem se Ušáka, ale on mi neodpověděl.

"Frankie! Frankie, stůj!" zaslechl jsem za sebou volání. Ale ne, to je Gerard! Teď mě chytí a bude se hrozně zlobit, že jsem utekl a dá mě do děcáku a vyhodí Ušáčka!

Začal jsem před ním utíkat. Jenomže jsem měl o hodně menší nožičky a běžel jsem v bačkůrkách, protože jsem se zapomněl přezout, takže mě brzo dohonil.

"Nech mě! Já nechci do domova! Pusť mě!" křičel jsem, jako by mě na nože brali a kopal kolem sebe.

"Frankie, co to povídáš? Uklidni se." Popadl mě a snažil se mě obejmout, ale já se vrtěl a nechtěl mu to dovolit.

"No ták, šššš." Tišil mě a přitiskl si mě k sobě. Už mi nebyla taková zima, i když jsem se pořád ještě třásl. Začal jsem brečet. "Já nechci do domova…"

"Hlupáčku, proč bys tam měl jít?" mumlal mi tiše do ucha a trochu mě houpal ve svém náručí.

"Protože mě nemáš rád." Vzlykl jsem.

"Ale mám! Miluju tě, Frankie. Jak tě mohlo napadnout, že bych tě už nechtěl? Bylo to kvůli tomu, jak jsem křičel?"

Přikývl jsem a pokoušel se přestat plakat, protože z toho byl Gerard smutný a to já nechtěl.

"Já jsem tě nechtěl polekat, Frankie… jen jsem měl špatnou náladu. Už je to dobrý…" šeptal a já se k němu co nejvíc přivinul.

"Musíš mrznout. Pojď, půjdeme domů." Odnášel mě ulicí k našemu bytu. Výtah pořád nejezdil, ale on všechny ty schody vyběhl, abychom byli brzo v teple. Doma ze mě svlékl mokré oblečky a dal mi suché pyžamko. Pak mě zabalil do několika peřin a položil mě do postýlky. Taky mi udělal horké kakao. "Snad jsi nenastydl. Musíš se přece obléknout, když jdeš ven." Poučil mě.

"Dobře. Gerarde… prosím, přečti mi pohádku." Poprosil jsem ho. Udělal jsem smutné oči a třel dlaně o sebe, protože vím, že tohle na něj zabírá.

"Ok, nějakou ti přečtu." Usmál se a šel ke knihovně. Vytáhl jednu a přisedl si ke mně na postel. Já se co nejvíc zachumlal do přikrývek a objal jsem Ušáčka.

"Bylo nebylo…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama