Part 10

20. března 2009 v 18:00 | Jannica |  Taxi
Vím, vím... zase to dlouho trvalo... Momentálně mám ale dost práce na svém blogu, zkuste mě nakopnout, třeba dot oho pak budu mít větší chuť:)




Šli jsme do nějaké zapadlé samoobsluhy, nebyli tam vůbec žádní lidé, regály se jevily jako poloprázdné. Za pultem seděla postarší paní a v polospánku četla noviny.

Koupili jsme si jídlo, které by mohlo vystačit alespoň na dva dny a po zaplacení vyšli opět k autu. Prodavačka vypadala potěšeně, že mohla obsluhovat alespoň nějaké zákazníky.

Sedli jsme si do auta a beze slov koukali před sebe. Skrze přední sklo jsem pozoroval stromy ohýbající se pod vlivem větru a zataženou oblohu, která vypadala, že se z ní co nevidět spustí déšť.

Sotva jsme vyjeli z místa, na kapotu dopadla první kapka vody, za ní se sputily další.

Nepršelo moc, pouze poprchávalo, avšak počasí bylo hrozné.

Dostali jsme se zpět na dálnici a já opět jel závratnou rychlostí. Chtělo se mi spát, i když bylo teprve něco kolem poledne. Frankie se opřel o okýnko a přivřenýma očima sledoval vozovku před sebou.

"Kam tohle vůbec vede?"

"Ta dálnice?" optal jsem se, nebyl jsem si jistý, co tím myslí.

"Ne. To všechno." Zamyšleně vyhlédl ven. "Můj otec je neoblomný. Dřív nebo později nás najdou."

"Takhle nemysli." Snažil jsem se alespoň o nějaká povzbudivá slova. "Neví kde jsme. Nemohou nás nikdy najít, ani dohnat."

Frank sebou náhle cukl a já viděl, jak mu zatuhla krev v žilách.

"Co se stalo?" vylekal jsem se.

"Gerarde! Kurva! Tohle je taxík!"

Nechápavě jsem se zamračil.

"Je tady GPS…" zašeptal, jakoby to snad ani nechtěl vyslovit nahlas.

Uvědomil jsem si, že pokud mají trochu fantazie a vynalézavosti, snadno zjistí naší polohu, stejně, jako to může udělat policie a kdokoliv jiný.

Strnule jsem hleděl před sebe a ani si tolik neuvědomoval to riziko.

"Kde to je?"

Pokrčil jsem rameny a pak pohodil hlavou směrem k malé obrazovce, která blikala na předním panelu. Jediná věc, co nás pojí s ostatním světem. Jediná věc, kterou jasně dáváme najevo, že jsme ještě na živu.

Z kaslíku vytáhl nějaký tupý šroubovák a začal se dobývat dovnitř.

"Seš si jistý?" optal jsem se pro jistotu. "Můžeš poškodit něco jiného a pak už se znova nerozjedeme."

Zvedl hlavu a naše pohledy se krátce setkaly.

"Zastav radši."

Po pár minutách rozhlížení jsem viděl malý plácek na kraji dálnice, zabočil jsem tedy tam. Byla tam malá polní cesta, zřejmě vedoucí do lesa, který byl asi o půl kilometru dál.

Frank se stále dobýval do navigačního zařízení, chtěl jsem mu nějak pomoci, ale vůbec mě nenapadalo jak. Bál jsem se, že se s autem něco stane a my zůstaneme trčet tady, pryč od civilizace a života.

Najednou to hlasitě křuplo a celý panel obrazovky se rozletěl. Dopadl na podlahu auta, na něm přistálo pár součástek.

"Myslíš, že by to mohlo být ono?" nejistě se na mě podíval.

"Doufám." Kousl jsem se do rtu a začal studovat vnitřek přístroje. Byla tam zabudovaná nějaká menší věc, jejíž červené blikající světlo zářilo do šera. Vyměnili jsme si krátké nechápavé pohledy.
Není to bomba? Napadlo mě v prvním okamžiku, ale pak jsem tu myšlenku zamítl. Natáhl jsem ruku a začal to rvát ven.

"Gerarde nech toho radši…" zašeptal Frank. "Co když je to…"

Náhle ta malá věc dopadla na hromádku věcí, co zbyla z GPS. Spokojeně jsem se usmál. "To bylo ono."

Takhle už nás nikdo nemůže objevit. Dalo by se říci, že jsme téměř v bezpečí.

Najednou se ale za námi ozvalo skřípění kol. Ohlédl jsem se a srdce mi vynechalo pár úderů, než jsem se vzchopil a konečně nastartoval.

"Dělej Gee! Rychle!" Povzbuzoval mě Frank, zatímco jsem se snažil vyjet zpět na dálnici a uniknout tak černému dlouhému autu, která nám bylo v patách. Dělilo nás od něj pouze pár metrů,ve spánkách mi pulzoval adrenalin a v tu chvíli jakoby se snad mé tělo přeměnilo na stroj. Nebál jsem se, nepanikařil. Jen jsem vyjel pryč, na širokou silnici, kde jsem sešlápl plyn jak nejvíce jsem mohl.

Vyřítili jsme se vpřed ohromnou rychlostí, auto za námi to nejspíše překvapilo, ale nezůstávali pozadu. Brzy se dostali na naší úroveň a vší silou do nás z boku narazili.

Frank zaječel, v očích se mu odrazil strach a šílenství najednou, když zpozoroval, že se okýnko spolujezdce otevřelo a zpoza kouřového skla vylezla štíhlá, výkonná pistole.

Zařadil jsem na jiný přvod a rozjel jsem se ještě víc, mé auto sice nebylo dělané pro takové závody, ale ještě drželo pohromadě.

Stříleli po nás

Když jsme se dostali dopředu, Frank si svlékl mikinu, natáhl se a otevřel střešní okýnko.

Do auta pronikal nepříjemný skčivý zvuk větru lámajícího se o střešní otvor, začalo hrozně foukat.

S vypětím sil se mu podařilo vystrčir ten kus oblečení ven a pustit ho.

Nejspíše chtěl zasáhnout přední sklo našeho protivníka, bohužel se ale mikina odrazila o kapotu a přelétla dozadu. Musel jsem se pousmát nad jeho dětinskostí, opravdu si myslel, že tohle pomůže?

O to víc jsem se divil, když začali spomalovat. Za chvíli se nám úplně ztratili z dohledu a my si konečně mohli oddechnout.

Spomalil jsem a po pár minutách jsem zastavil u benzínky, abychom mohli doplnit palivo.

"To bylo opravdu jen tak tak," řekl jsem a podíval se na Frankův obličej, do kterého se konečně začala vracet správná barva.

"Uvědomuješ si, že jsme mohli být dávno mrtví?"

Nic jsem neříkal, bylo mi to až dost jasné. Jen jsem se k němu naklonil a začal ho něžně líbat na rty. Nikdy totiž nevím, jestli právě tenhle polibek není poslední.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darek Darek | Web | 20. března 2009 v 18:48 | Reagovat

No super. Ale že ví přesnou Frankieho stopu tedko, to mu nedošlo! I kdyby se spletli, tak te´d poznají Feeho. No, konec teorií, je to super. Snad jen......pokračování??

2 JajPi JajPi | Web | 20. března 2009 v 20:25 | Reagovat

ouh.. začíná to být dramatičtější... snad se jím nic nestane.

3 Awful Awful | Web | 6. dubna 2009 v 21:33 | Reagovat

kopu tě! xD. piš dál! xD

4 Tez Tez | 7. července 2009 v 18:22 | Reagovat

Jůůů, dál nebo tě fakt nakopnu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama