Part 9

8. března 2009 v 13:20 | Jannica |  Taxi
To koukáte, co? :)

Teď jsem zabrousila na tenhle blog a říkám si, že to pokračování nebylo opravdu dlouho. Najednou mě chytl nějaký amok, podívala jsem se na poslední díl Taxi a vypadlo ze mě pokračování. Nechápu, jak se to stalo, ale za deset minut jsem zírala na dvě popsané stránky Wordu.

Tak dloufám, že jste nezapomněli o čem to je.. :D

Jo a napsala jsem to asi trochu jiným stylem, než byl doposud, doufám, že neva. Ale zdá se mi to lepší.

Tak čtěte... :)





Probudil jsem se do mlhavého šera. Bylo ošklivé ráno, venku mrholilo a slunce se asi rozhodlo dnes pro jistotu nevyjít.

Avšak i přes to všechno se mi na tváři rozšířil upřímný úsměv, když jsem spatřil Franka, nevinně oddechujícího na posteli vedle mě. Přišunul jsem se blíže k němu a peřinu mu přitáhl až k bradě. Trochu zamručel a otočil se čelem ke mně, spal dál.

Prohlížel jsem si rysy jeho obličeje, vrýval jsem si je do paměti. Natáhl jsem ruku a dvěma prsty jsem se dotkl jeho tváře, přejížděl jsem po zavřených víčkách, přes nos až po přivřené rty, ze kterých unikal teplý vzduch, jak dýchal. Pozoroval jsem jeho řasy, které se občas zatřepotaly pod vlivem lehkého průvanu z přivřených dveří nebo neklidného spánku.

Asi se mu něco zdá.

Nemohl jsem uvěřit tomu, jak snadno jsem k němu přišel. Jaká náhoda nás svedla dohromady. Stále jsem nechápal, že mé city opětuje.

Jsem tak moc rád, že mu můžu pomoci, ani trochu nelituju, že jsme spolu, i když nám to ohrožuje život.

Udělám pro něj vše, co bude v mých silách. Ochráním ho.

Jeho víčka sebou párkrát škubly a on je pomaloučku otevřel. Naskytl se mi pohled na ty nejkrásnější oči pod sluncem, které se na mě upíraly láskyplně, avšak s jistým náznakem strachu a bezmoci.

"Dobré ráno…" zašeptal jsem, sotva znatelně.

Frank se jenom krásně usmál a natáhl ruku, aby mne mohl pohladit po vlasech. Přivinul jsem si k sobě jeho malé tělo a vydechl jsem do jeho kůže na krku.

Vypadalo to, že přemýšlí. Zatímco si pohrával s konečky mých vlasů, byl zticha a zhloubaný do svých myšlenek.

"Gee, nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl milovat kluka," s úsměvem mi pohlédl do očí.

"To já taky," připustil jsem. "Ale jsem hrozně rád, že se to stalo."

Opět jsme chvíli mlčeli a užívali si naší blízkost. Cítil jsem, jak se mi svírá srdce pokaždé, když mě pohladí, vždy, když mi kůži ovane jeho měkký dech. Cítil jsem zamilovanost tak moc, jako nikdy předtím.

Nadechl jsem se a sbíral odvahu, abych řekl ta dvě slova, která ani jeden nechceme slyšet. "Musíme jet."

V jeho očích se na chvilku odrazila bolest, připomněl si všechny události, kterými jsme za poslední dny prošly. Došlo mu díky komu jsme vlastně tady, v jedné posteli, v motelu na kraji dálnice.

"Samozřejmě," zašeptal, než se posadil a protáhl se. Naskočila mi husí kůže z náhlé ztráty tepla. Litoval jsem, že jsem tak nádhernou chvilku pokazil připomením té nutnosti.

Trochu ztrápeně jsem vylezl z postele a na chvíli zapadl do koupelny, kde jsem se snažil trochu dát do pořádku.

Oblékl jsem si ošuntělé oblečení a počkal na Franka.

Bezeslova jsme opustili pokoj, odevzdali klíčky v recepci a vyšli ven do chladného raního vzduchu.

Oba jsme se automaticky rozhlíželi při cestě k autu. Ačkoliv jsme si to nechtěli připustit, každého z nás svíral strach a pocit úzkosti. Víc, než kdy předtím, protože jsme si uvědomovali, že když se něco stane, ztratíme jeden druhého.

Chvilku mi trvalo, než se mi podařilo nastartovat, avšak bez větších problémů jsme vyjeli zpět na silnici. Aut nebylo moc, avšak místo abychom měli radost z volné cesty, jsme měli obavy. Takhle nás naleznou spíš.

Jel jsem závratnou rychlostí, určitě o dost víc, než to bylo povoleno. Při každé zatáčce jsem se bál, co za ní uvidím, jestli nedostanu smyk, ale nic mi nezabránilo zpomalit.

Měl jsem hrozný pocit, každou chvíli jsem se musel podívat do zpětného zrcátka, jestli snad nejsme sledováni.

Náhle jsem ucítil Frankovu ruku na své noze, jemně mě hladil. Dělalo mi dobře vědět, že je tu se mnou. Vnímal jsem jeho dotek intenzivněji než předtím, i přes tlustou látku džínů mě pálil na kůži.

"Klid, Gee, to bude dobrý," zašeptal mým směrem, znělo to ale, jakoby uklidňoval spíš sám sebe, než mě. Podíval jsem se jeho směrem a krátce, avšak s velkou dávkou upřímnosti, jsem se usmál.

Výjezd z dálnice mě donutil zpomalit. Opatrně jsem zatočil a ocitli jsme se na nějaké menší, ale frekventovanější silnici. Bylo asi devět hodin ráno.

"Máš hlad?" zeptal jsem se.

Bezeslova kývl.

Podíval jsem se, jestli nám něco nezbylo. Dospěl jsem názoru, že nutně musíme zastavit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darek Darek | Web | 8. března 2009 v 17:29 | Reagovat

Doufám, že ujedou minulosti...

Tohle je tak hezky psané... určitě pokračuj!

2 Laivine Laivine | 9. března 2009 v 17:22 | Reagovat

Styl lepší. Vlastně nemám žádné připomínky, jsi důstojný dopisovatel mojí povídky.

Akorát mě začínají nudit ty otřepané fráze, když leží spolu v posteli. Ale za to nemůžeš, prostě jen jsem to četla tolikrát, že už mě to omrzelo.

Ale pěkný. :) Myslím, že se ode mě dneska nějaký pořádný kritiky nedočkáš.

3 JajPi JajPi | Web | 9. března 2009 v 21:13 | Reagovat

Konečně! +) Je to krásné.. a teď se jím něco stane, že jo? +D+DDD

4 Petra Petra | 12. března 2009 v 19:53 | Reagovat

no téda.....wooow!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama