Zápisky starého ochlasty 1

25. března 2009 v 7:00 |  Zápisky starého ochlasty
Zdravím všechny. Chtěla bych vám představit svojí novou povídku. Je to neoriginální příběh, doufám že alespoň trochu originálně pojatý. Nejsem z něj rozhodně nijak na větvi, ale mohlo to být horší. :)

Navíc tady mám opravdu ráda Gerarda. >:D Tak si to užijte. Zatím tu máte první kapitolku.


Moji drazí a milí přátelé, vítejte. Zalíbilo se mi psaní. Víte, krásně si můžete věci rozmyslet, všechno si utřídit v hlavě, ale hlavně, hlavně se vám uleví. A já mám pocit, že si opravdu potřebuju ulevit. Fyzickou úlevu už jsem vykonal před chvilkou na záchodě, jenomže teď přichází na řadu psychická. Vlastně ani nevím, co přesně bych vám měl povídat, jak to podat, nebo kde začít. Nikdy jsem to nedělal.


Asi mi neporadíte, co?

Dobře, poradím si sám. Nejsem idiot, napsat pár řádků o svém životě snad ještě dokážu. Na začátek to vezmeme trochu obecněji.

Jmenuju se Gerard Way. Moje zaměstnání… no, abych pravdu řekl, mám mnoho zaměstnání. Teď už ne tak bizarních, jako předtím. Před týdnem jsem stál za kasou ve starbucks. Vyhodili mě, nějak jsem si nedorozuměním vzal trochu peněz z kasy. Ti ignoranti nedokázali pochopit, že z něčeho nájem zaplatit musím. Už nikdy se totiž na ulici nevrátím. Nikdy.

Možná si říkáte, jaká ulice. No, musím se vám přiznat. Byl jsem bezdomovec. Nesnáším tohle slovo. Bezdomovec. Když ho někde čtete nebo slyšíte, zřejmě si představíte starého, smradlavého, zarostlého a špinavého chlápka, jak leží na lavičce a flaškou v ruce a chrápe. Fajn, možná jsem měl často flašku v ruce, ale sehnal jsem si žiletku a mýdlo. Staral jsem se o sebe. Jak jinak bych si taky mohl najít práci?

I když, moc mi ta sebepéče nepomohla. Stejně na mě všichni koukali skrz prsty. To jsem nenáviděl snad ze všeho nejvíc. Ty protivné pohledy, kdykoliv jsem na pohovoru řekl, že momentálně nemám trvalé bydliště. Měl jsem chuť začít řvát: No a co, tak jsem bezdomovec! Nic to nemění na tom, že jsem za tu mizernou výplatu ochoten makat, tak kurva přestaňte čumět a zaměstnejte mě!

Jelikož nejsem tak hloupý jako chudý, neřval jsem. Zacukalo mi v koutku oka a já s naprostým klidem vyslechl jejich verdikt, že nejsem pro tohle zaměstnání ten pravý. S ještě naprostějším klidem jsem pak vyšel ven.

A tam obvykle rozkopal pár popelnic.

Musím se vám s něčím přiznat. Jo, ano, zřejmě budu cholerik. Ale držím se, vyletěl jsem jenom na jednoho, a tomu jsem jen přerazil lícní kost. Neměl žádné trvalé následky, opravdu ne!

Uhm, zatím mi to psaní moc nejde. Pořád musím přemýšlet o tom, co napíšu. Nemělo by to být prostě… plynulé? Neměl bych rychlostí blesku popisovat všechny mé strasti a slasti? Nějak se nechytám. Co na tom vlastně všichni mají… Je to o ničem. Akorát jsem ze sebe udělal idiota. Teď víte, že jsem bezďák, kradu, piju a jsem cholerik.

Někteří lidé říkají, že to pití a můj vztek spolu souvisí.

Nemyslím si. Podle mě pití, vztek a krádeže souvisí s tím, že nemám střechu nad hlavou, a když už jí mám, nemám na to jí zaplatit. Zkurvená, podělaná Amerika! Jó Evropa, to je panečku jiná. Tam se o své lidi dokážou postarat. Sociální systém… životní minimum… sociální dávky… když nepracujete, tak vám zaplatí…

Jen mít tak na letenku, hned bych odletěl někam daleko. Pryč od všech těch problémů a vzpomínek.

Vzpomínky… O těch jsem chtěl vyprávět. Mám jich požehnaně. Kde jsem to skončil? U mého cholerismu a neschopnosti sehnat si práci? Opravdu tam? No, to jsem se moc daleko nedostal. Vlastně abych pravdu řekl, nedostal jsem se nikam, protože tohle ani úvod mého příběhu není.
Možná tak uvození do děje. Ale nejuchejte, tohle stejně děj mít nebude. Už jsem vám říkal, že psát neumím. A nepokoušejte se mi namluvit něco jiného, já to kurva vím! Jsem totiž naprosto nemožnej a neumím nic!

Sakra, tahle lampička stála plno dolarů. A teď na to nevidím. Kurva fix, proč já musím vzteky pořád něco rozbíjet a někoho mlátit. Ha, ani psát pořádně nemůžu. Bez lampičky… bez talentu… bez nápadu…

Bez chuti? Mám já vůbec chuť vám to tu všechno říct? Vždyť koho z vás může zajímat moje vyprávění. Neznáte mě, já neznám vás. Neznáme se. Můžu vám být ukradený, stejně tak, jako jste vy ukradení mě. Já jsem ukradený všem.

Ba ne, pár lidem jsem nebyl ukradený. Jako malý své mámě, pak Mikeymu a…
A Frankovi.

Sakra, tahle váza taky stála dost peněz. Nemůžu tu psát o Frankovi, když jenom jeho jméno mě přinutí něčím mrštit o zem. Ne, nemám na něj vztek. Mám vztek na sebe. Nenávidím se.

Páni, z toho, co jsem zatím napsal, musíte být pěkně vedle. Hehe. Nic jsem neřekl a stejně jsem toho řekl hodně. Baví mě to. Opravdu, ač nevím, jak začít a co všechno říct, mám pocit, že tím nic nezkazím. Zvláštní pocit… vždycky jsem měl za to, že já můžu posrat úplně cokoliv.

Asi to nechám na zítra. Jsem docela unavený, navíc mě ráno čeká pohovor. Na uklízeče v mekáči. Ale je tu šance, že bych se vypracoval až za kasu! Sice bych se asi musel ostříhat, ale co by člověk pro peníze neudělal…

Třeba i striptéra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 petí petí | Web | 13. dubna 2009 v 11:11 | Reagovat

zajímavé.....večer pojedu dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama