Zápisky starého ochlasty 2

26. března 2009 v 7:00 |  Zápisky starého ochlasty
Další díl. Už se tam začíná něco dít.


Zdravím. Uhm, právě jsem se vrátil z McDonaldu. Přišel jsem, oni mi do rukou strčili zástěru, řekli, kdy nastupuju a já zase odešel. To, upřímně, moc nadšený z toho nejsem.

Ale o tom teď psát nehodlám. Počkejte, kde jsem to včera skončil… tady to je.

Před nějakou dobou, když jsem ještě neměl ani na zpropadenou tužku, kterou tohle píšu, a ani na tenhle papír, jsem byl v nouzi. Nejen, že jsem byl bez alkoholu ještě vzteklejší než normálně a sem tam jsem napadl nějakého zazobance, čistě proto, že mě vytáčel jeho zjevně velmi teplý kabát a drahé hodinky na zápěstí, které já mít nikdy nebudu. Také však jsem pomalu neměl co jíst. Nemohl jsem jít žebrat na ulici, byl jsem mladý a poměrně zachovalý, takže by mi někdo stěží přispěl. Jeden můj kolega somrák řekl: "S tím tvým sladkým xichtíkem by ti něco hodily akorát tak zfetovaný babičky."


On sám byl v té době na drogách, takže jsem jeho prapodivný výrok moc neřešil. Něco mě ale napadlo. Jsem celkem pohledný, tou dobou jsem navíc neměl co jíst, takže jsem byl i dost štíhlý (opravdu, nekecám!) a možná… možná by za mě holky něco dali. Ne, prosím vás, ovšem že jsem nešel šlapat chodník. To dělaj jenom feťácký buzny. Já jsem přemýšlel o jiném povolání.

A tak jsem se stal striptérem. Šel jsem do nějaké "firmy" kde si mě zapsali a přihrávali mi za menší poplatek kšefty. Většinou si mě najaly nějaké baby jako legraci na oslavy, dámskou jízdu, nebo zaměstnaneckou akci v kadeřnictví. Sem tam pak nějaká osamělá, zhrzená čtyřicátnice, aby na chvíli zapomněla na své smutky a mohla obdivovat moje tělo.

Přiznám se vám, ze začátku to bylo hrozné. Styděl jsem se. Připadal jsem si zvrácený, že tohle dělám. Ale jakmile mi zaplatily, všechny špatné pocity odešly a já se mohl v klidu najíst, umýt a vožrat. Takhle mi to vyhovovalo. Dokonce i na cigárka jsem měl!

Jednou jsem oslavoval s kamarády bez domova můj poslední, tučný výdělek, když mi někdo zavolal na nedávno v bazaru zakoupený a sotva fungující mobil.

"Halóóó?" protáhl jsem se smíchem.

"Dobrý den. Je tam Gerard Way?" ozvalo se. Moc jsem toho někoho neslyšel, smál jsem se.

"Asi anóóó…"

"Uhm… No, já bych si vás chtěl najmout. Na zítřek."

"Co? Haló? Neslyším váááás… ha, Georgi, neber mi tu fusekli, ta je moje!" řval jsem a smál se a válel se v parku, moc opilý na to, abych dokázal myslet nebo vnímat.

"Že bych si vás chtěl objednat na zítra! Ve tři hodiny! Jamesova ulice 23! Zaplatím vám!" křičelo to něco na mě.

"Muhehé, a kolik za mě dáš, kotě?" zavyl jsem rádoby sexy.

"Klidně i 500 dolarů."

Pamatuji si, že mi mobil vypadl z ruky a já jsem se zřítil k zemi hned za ním. "BERU! ZÍTRA MĚ TAM MÁŠ!" zařval jsem ze země a típl to.¨

"Uááá, kluci, zítra za mě nějaká kočka zaplatí víc, než za nejdražší kurvu v New Jersey!" chechtal jsem se v alkoholickém opojení a nechával si blahopřát od ostatních, stejně zlitejch a skoro stejně smradlavejch kámošů, co se mnou kamarádili jen proto, že jsem byl schopný dát jim zadarmo cigáro.

Ráno jsem se probudil na zemi, s šílenou opicí a hromadou láhví kolem mě. Hromada bezdomovců se válela opodál.

500 dolarů

To bylo to první, co projelo mou bolavou hlavou. Okamžitě jsem vylítl na své vratké nohy a pádil k Mikeymu. Nevím, jestli jsem vám o to říkal. Mikey je můj bratr. Nemluvil se mnou, protože jsem si od něj dříve hodně půjčoval na chlast a nevracel mu to. Taky mi zazlíval, že jsem neschopný prase, co se válí po ulicích. Ale hlavní je, že má koupelnu, a když jsem hodně prosil, mohl jsem jí občas použít. Musel jsem být ten den náležitě upravený, pokud jsem chtěl těch 500 dolarů vydělat. A pokud bych nechtěl, aby mi upadl můj ctěný, nepatrný mozek, potřeboval jsem si u něj udělat kafe.

Jak jsem si usmyslel, tak jsem také udělal. Prosil jsem a prosil, navíc z dost malé vzdálenosti, aby cítil, jak moc smrdím a pochopil, že tu sprchu opravdu potřebuju. Nakonec se zašklebil a beze slov mě tam pustil.

Vykoupán, navoněn, učesán a kafem povzbuzen jsem zalezl do turistických informací a dělal, že jsem ztracený turista. Dali mi zadarmo mapu. Pomocí mapy jsem našel ulici, kterou jsem si nějakým zázrakem pamatoval: Jamesova 23.

Nebyla to bůhvíjaká nóbl čtvrť. Představoval jsem si nějakou honosnou vilu, kde sídlí mladá panička, před kterou se svlíknu, pak zase oblíknu, obdržím peníze a možná ještě v chodbě ukradnu nějakou zlatou sošku. Jenomže místo toho jsem stál před prachobyčejným malým rodinným domem. Přistoupil jsem nejistě blíž a chtěl zazvonit, než jsem shledal, že zvonek tu jaksi není. Tak jsem zaklepal. Jenomže dveře byly otevřené. No, byl jsem ohlášený, tak jsem do domu vešel sám.

Sakra, došlo mi kafe. Nemůžu psát, aniž bych u toho pil kafe… Budu si ho muset dojít koupit. Nebo ještě líp, jít o několik ulic dál a dělat nově přistěhovalého souseda, který si chce jen trochu půjčit. A pak s celou pixlou rychle zdrhnout. Takže sbohem, moji drazí a milí, vydávám se na lov. Snad se brzy vrátím a napíšu vám, co se přihodilo pak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darek Darek | Web | 26. března 2009 v 21:51 | Reagovat

Už jsem tu povídku četl na původním blogu, ale určitě se těším na pokračování.

Chtěl bych tě poprosit (klidně to pak smaž, doufám, ž tě to nenaštve...) Mluv se mnou jako s klukem... žádné zvedla apodobně.

Nechci tě naštvat nebo urazit. Jen tě prosím.

Díky.

Darek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama