Zápisky starého ochlasty 3

27. března 2009 v 7:00 |  Zápisky starého ochlasty
Ahoj! Jakpak se máte? Já o něco lépe, než před několika okamžiky. Lov na kafe se nezdařil. Jenomže se mi nechtělo za něj utrácet peníze, tak jsem si jednu krabici schoval v sámošce pod bundu. Pochváleny buď nohy mé, že dokážou utíkat rychleji než nohy ostrahy. Teď jsem tady v bezpečí, s hrnkem horké kávy v rukou, aniž bych za to cokoliv platil.


Budu pokračovat v mém vyprávění. Pokud vás to ovšem ještě baví. Mě jo.
Vstoupil jsem do toho domu. Moc dobře si vzpomínám na chodbu, ve které jsem se octl. Nebyla to žádná výjimečná chodba. Nudný zašlý koberec, nudné zašlé tapety. Co mě však zaujalo, byly fotografie. Na většině z nich byla jakási cizí rodina, čítající matku, otce a syna. Na jedné byl kluk ještě malý a hrál si na pískovišti. Na další byla zachycena doba, kdy zřejmě chodil do školy. Prohlížel jsem si postupně všechny, až do posledních, kde byl většinou jen tenhle chlapec, spolu ještě s kamarády. Na poslední se objímal s někým dalším. Nejdřív jsem si myslel, že je to kluk. Ta osoba měla krátké vlasy. Ale jelikož si zakrývala obličej, tak jsem si řekl, že to bude jen plochá a nakrátko ostříhaná ženská. Na fotkách ke konci chodby už měl plno tetování a piering ve rtu. Taky bych chtěl, kdyby se k tomu nemusely používat jehly. Nesnáším je. Jednou mi braly krev. Nepřejte si vědět, co se stalo doktorovi, který se tu nechutnou věc snažil do mě zabodnout. Uhm, no, neudržel jsem se a…

Řekněme se jemu by mohli v ten moment nabrat krev raz dva.

To jsem ale odbočil. Nuže:

Z prohlížení fotek mě vyrušilo odkašlání. Následoval jsem ten zvuk. Vycházel z jedné místnosti, která vypadala jako ložnice. Zaklepal jsem a potom vstoupil.

"Čau," usmál se na mě objekt fotografií z chodby. Ve skutečnosti vypadal líp než na nich.

"Uh… dobry den." Zamračil jsem se. "Jsem tu správně?"

"Jsi Gerard Way?"

"Jo."

"Tak v tom případě ano."

Nechápal jsem to. "A… a před kým se mám teda svlíkat?" podrbal jsem se na hlavě a čekal, až mi řekne, že sestra je nahoře. Počkat, na obrázcích sestra nebyla. Tak matka.

"Přede mnou." Pokrčil rameny.

"Co…Cože?"

"Včera jsem ti volal a tys souhlasil."

"Cože?!" vyjekl jsem.

"Něco je špatně?" vstal z křesla, na kterém doposud seděl.

"Nepřibližuj se ke mně ty prase buzerantský!" reflexivně jsem před sebe vytrčil ruce, kdyby na mě náhodou chtěl skočit.

"Já… já myslel, že ti to nedělá problém, když…" koktal bázlivě.

"Já byl včera totálně namol, myslel jsem, že jsi holka! Bože, to snad není možný!" popadl jsem se za hlavu a zavřel oči. V tu chvíli jsem byl opravdu hodně nasraný. Žádných 500 dolarů nebude. Měl jsem chuť tomu malému buzíkovi rozbít držku. A vy už víte, kamarádi, že já pro ránu nejdu daleko.

"Je v tom takový problém? Já… jen jsem potřeboval rozptýlit a… Hele, je to tvoje práce, tobě může být jedno, před kým se svlíkáš, ne?" přibližoval se. S každým jeho krokem se míra mého vzteku zvyšovala. Když už byl téměř u mě, zastavil. Já nic nedělal, jen jsem se pokoušel ovládnout.

"Uděláš to, nebo ne?" zeptal se nevinně, jako by se mě ptal, jestli si dám koblihu s jahodovou, nebo meruňkovou marmeládou.

"Já sakra nejsem žádnej buzerant!" zaječel jsem a dal mu pěstí do břicha. Pulzovalo mi ve spáncích, když se skácel s přidušeným výkřikem k zemi. "Nebudu se tu před tebou svlíkat, ty prase nechutný!" kopnul jsem ho do hlavy. Zaúpěl a z očí mu vytrysklo pár slz. Ne však dost, aby to ve mně vyvolalo soucit, který by mě dokázal zastavit. Neovládl jsem se. To, co teď zuřivě kopalo do kluka přede mnou, nebyl Gerard Way. Byla to podivná obluda. Teď už vím, že jí stvořil alkohol. Dnes už lidi nemlátím.

Jenomže tehdy to bylo jinak. Byl už v bezvědomí, když jsem si uvědomil, co dělám a přestal jsem. V naprostém šoku jsem si sedl k němu na zem.

Je mrtvý? Pomyslel jsem si v panice. Roztřesenou rukou jsem mu zkontroloval tep. Ne, není. Ani si neumíte představit, jak obrovský kámen mi spadl ze srdce. To snad nebyl ani kámen, to byla skála. Či pohoří. Zaplavila mě neskutečná úleva. Na pár vteřin jsem si myslel, že jsem vrah.

Nepřál bych nikomu tohle zažít. Nikdy na tenhle okamžik nezapomenu. Do té doby se mi ještě nestalo, abych někoho tolik zřídil. Uvědomoval jsem si, že tohle bylo naprosto neprávem, že mi nic neudělal.

Byl to jeden z prvních okamžiků, kdy jsem se opravdu neměl rád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama