Zápisky starého ochlasty 4

28. března 2009 v 7:00 |  Zápisky starého ochlasty
Lidi, jak já nesnáším sousedovic čokla! Jinak mám pejsky rád, dokonce jsem na ulici jednoho měl, než mě kousl a zdrhnul, parchant jeden nevděčnej, ale tenhle vořech, to je… to je něco neskutečného. Sousedka je stará a totálně hluchá rašple. Zřejmě ani neví, že její pes je to nejuštěkanější stvoření na světě. Před pár hodinami jsem se vrátil z práce. Celé odpoledne jsem vytíral podlahu, čistil stoly a drhnul záchody. Přijdu domů, chci si dáchnout. Tak si lehnu do postele, zavřu oči a…

Haf! Haf! Haf!

Pořád to psisko štěká! Já se na to taky můžu vysrat! Člověk ani spát nemůže! Kurva kurva kurva KURVA!

Nicméně jsem zašel k sousedce. Zaklepal jsem, sečkal, než otevře dveře a slušně jí poprosil, jestli by nebylo možné psa nějak umlčet, že bych se rád vyspal. Na to sousedka, že nebylo. Neřval jsem. Za prvé by to stejně nemělo efekt, protože je hluchá a za druhé už to mám pod kontrolou. Jen jsem vyjádřil nad touto skutečností upřímnou lítost a odešel jsem. Už jsem vzdal veškeré pokusy o spánek, takže jdu psát.

Když tam přede mnou ležel, naprosto bezvládný, propadal jsem panice. Co budu dělat? Mám zavolat sanitku? Jenomže to by jim pak řekl, že jsem to byl já a mohli by mě zavřít. Mám ho dodělat a zahrabat v lese?

Nad touhle myšlenkou jsem se nejdřív uchechtl a pak si vynadal, co jsem to za morbidního idiota.
Jako nejlepší možnost mi přišla vzkřísit ho sám. Položil jsem ho na postel a hodil mu nějakej mokrej hadr na xicht. Nikdy jsem nikoho nekřísil, neměl jsem ani ponětí, co se u toho má dělat. Když jsem byl malý, viděl jsem ve filmech, že ženský polévali vodou. Zkusil jsem to. Nepomohlo to. S klením jsem na něj vylil celý kýbl. Pak mi došlo, že když leží v bezvědomí, může se tím utopit. Naštěstí mu reflexy ještě fungovali, vykašlal všechnu vodu sám. Ale neprobral se. Zkoušel jsem všechno.

Fackování.

Vlídná, omluvná slova.

Telepatii.

V jedné opravdu zoufalé chvilce jsem mu zpíval sprostý písničky. Bohužel, ani tento značně dementní počin neúčinkoval. Vzal jsem teda do ruky telefon a chystal se vytočit pohotovost, když tu najednou zakašlal a pomalu otevřel oči. Okamžitě jsem s jásotem zahodil telefon.

"Žiješ! Ty žiješ!" zakřičel jsem a začal předvádět cosi jako indiánský vítězný tanec. Nechápavě na mě koukal. "Ty…Ty…" zasípal, ale já k němu přiskočil.

"Nemluv!" přikázal jsem. "Teď budu mluvit já." Usadil jsem se k němu na postel. On se ode mě co nejvíc odsunul a s odporem a strachem na mě koukal.

"Chtěl bych se ti hrozně omluvit. Vím, že se to moc omluvit nedá, ale… mám problémy s ovládáním vzteku. Já… Hrozně jsem se těšil na těch 500 dolarů… Že si poprvé v tomhle roce koupím svojí oblíbenou čokoládu… že budu mít na teplé ponožky… že nebudu muset pořád jen mrznout na ulici…" dramaticky jsem přednášel to, co mi zrovna přišlo na mysl. Hrál jsem na city.

"Nech si ty kecy, homofobe zasranej!" zasyčel skrz zuby nenávistně.

"No dobře, fusekle bych si nepořídil, ale chtěl jsem jen říct, že mě to ohromě mrzí. Promiň." zamumlal jsem o něco tišeji a zcela upřímně.

"Promiň? Zkopals mě do bezvědomí a já ti mám padnout kolem krku pro tvé ubohé promiň?!"

"Padat kolem krku mi nemusíš." Odsunul jsem se pro jistotu já. Přeci jen jsem nesměl opomenout, že je to teplouš.

"Jsi kretén. Vypadni." Zamračil se a převrátil se na druhý bok.

"A… a jsi úplně v pořádku? Nemám ti něco přinést?"

"Ne, od tebe už nic nechci."

"Ani ten striptýz?" ušklíbl jsem se. Nemyslel jsem to vážně, byl to jen pokus o hloupý vtip. On se však otočil a zvláštně se na mě podíval. Přejel mě pohledem. "Vážně bys to udělal?"

Zarazil jsem se. Ne, neměl jsem v úmyslu se před ním svlíkat a tancovat, i když jsem mu ublížil.
"Já… Já už budu muset." Lekl jsem se a rychle odešel. Utíkal jsem chodbou, rozrazil vchodové dveře a pospíchal pryč od toho domu. Nelekl jsem se jeho, nebo snad představy, že mu budu dělat striptýz. Lekl jsem se toho podivného pocitu, který mě zaplavil, když mě přejel zkoumavým pohledem. Neznal jsem ho. Tehdy ještě ne. Pamatuji si ten zmatek a nepochopení. Ani jsem nevěděl, proč utíkám. Před pocity se nedá utéct. Vím jen, že mě ten pohled rozhodil a že jsem potřeboval jít pryč.

Už zase štěká. Nemůžu psát, když štěká! Bože můj. Chápete to někdo? Ne, nebudu se vztekat, ta bába je dost stará, třeba brzo umře a psa odvezou do útulku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama