Zápisky starého ochlasty 7

26. dubna 2009 v 1:00 |  Zápisky starého ochlasty

Pamatuji se, jak jsem se probudil. Zaraženě jsem koukal do stropu a říkal si, jak to, že je nebe tak podivné a že tam nejsou mraky. Jak to, že tady vůbec nefouká. Pak mi došlo, že ležím v cizí posteli, v cizím pokoji. A pak mi taky došlo, že ten pokoj ani ta postel nejsou tak úplně cizí. Znal jsem je. Do téhle postele jsem uložil jeho, když jsem se vzpamatoval a přestal do něj kopat. Pomalu jsem se rozpomínal na včerejší noc.


Tok myšlenek a zmatených vzpomínek přerušil on. Nakoukl do ložnice. "Už jsi vzhůru?" zeptal se opatrně.

"Uh…jo…" odpověděl jsem. Po tváři se mu rozlil úsměv. "Udělal jsem ti snídani."

A opravdu. Když otevřel dveře úplně, zjistil jsem, že v rukou drží tác s talířem míchaných vajíček se slaninou, chlebem s máslem a šálkem čaje. Jen jsem neschopen slova sledoval, jak tu dokonalou věc zvanou jídlo pokládá přede mě. Nechápavě jsem se na něj podíval.

"Určitě máš hlad." Pokrčil rameny, jakoby to bylo dostačující vysvětlení a chystal se odejít.

"Počkej." Zamumlal jsem chraplavě. Otočil se na mě s otazníkem v očích. "Děkuju." Vysoukal jsem z hrdla. Už dlouho jsem nikomu neděkoval.

"Nemáš za co."

"Ale mám. Ne jen za tu snídani, ale i za včerejšek. Opravdu děkuju." Sklopil jsem oči.

"Jez." Řekl jen a odešel. Nic jsem nechápal, ale jedno jsem věděl moc dobře. Přede mnou ležela snídaně, kterou jsem ani nezaplatil, ani neukradl. Byla zcela zadarmo, a já v té době neměl vajíčka se slaninou opravdu dlouho. Vzpomínám si na radost, která mě zaplavila, když moje chuťové buňky rozeznaly slaninu. Po opravdu dlouhé době jsem měl na chvilku pocit, že jsem spokojený.

Brzy na tácu nezbylo nic než pár drobečků a prázdný talíř s hrnečkem. Položil jsem ho na noční stolek a vstal. Měl jsem na sobě jen trenýrky. Musel jsem uznat, že pěkně zapáchaly. Když mě tenhle člověk u sebe nechal přespat a nakrmil mě, mohl by mi dolovit se i umýt. Vyšel jsem z místnosti a nějak se dopotácel do kuchyně. Seděl tam, četl si nějaký časopis a zamyšleně kousal do housky. Chvilku jsem ho jen pozoroval, než jsem promluvil. "Promiň, ale… mohl bych se u tebe vykoupat?" připadalo mi to děsně neurvalé a drzé, ptát se ho po tom všem na tohle. Vždyť já ho ani neznám.

"Jo, můžeš. Koupelna je na konci chodby vlevo. A v pračce máš oblečení." Usmál se dobrosrdečně. Hlavou mi prolétlo, že tohohle člověka nikdy nepochopím. "Díky. A mimochodem… jak se jmenuješ?" ušklíbl jsem se na něj nervózně.

"Frank Iero." Vstal a podal mi ruku. Přišlo mi najednou hrozně blbý, že před ním stojím jenom ve spodním prádle. "Gerard Way."

"Já vím. Pamatuju si to." Pokýval hlavou.

"Aha… Eh, tak já jdu to té koupelny." Rychle jsem se otočil a vyrazil pryč. Do cesty se mi však zrádně postavila stěna, do které jsem naboural. Moje klení přerušil veselý smích za mnou. Znělo to, jako by se smálo dítě, a ne dospělý chlap. Obrátil jsem se na Franka a taky se nejistě zasmál svojí nepozornosti, než jsem zaplul do koupelny.

"Bože Gerarde, ty jsi opravdu idiot." Zamumlal jsem ke svému odrazu. Vypadal jsem hrozně. Měl jsem pohublý, bledý obličej a temné kruhy pod očima, do kterých mi padaly mastné a špinavé vlasy. Přestal jsem se radši studovat a zalezl do sprcháče. Bylo to úžasné, cítit, jak mi po těle stéká horká voda. Začal jsem si vesele zpívat. Když jsem se celý pořádně umyl, šel jsem si ručně vyprat spoďáry. Mezitím jsem schnul. Nechtěl jsem používat Frankův ručník. I když jsem byl navenek úplně čistý, pořád jsem si připadal špinavý. Neřešil jsem ten neodbytný a nepříjemný pocit. Zrovna teď mi bylo opravdu dobře. K naprosté dokonalosti chybí jen prsatá holka na klíně a sklenička silného alkoholu v ruce.

Tehdy jsem ještě nechápal, že alkohol mi dokonalost nepřinese.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama