Zápisky starého ochlasty 12

26. dubna 2009 v 1:10 |  Zápisky starého ochlasty
Byl jsem u Mikeyho.

Tak. To stačí, víc vědět nepotřebujete. Nehodlám se tu o tom rozepisovat, protože mě ten debil, s kterým jsem bohužel pokrevně spjat, nasral!

Nemám vůbec chuť nic psát. Trhněte si, všichni!

Ach jo. Celej svět mě sere. Mikey, ten blbej zkurvysyn Alex, tlustej nadřízenej v mekáči, kterej pořád buzeruje, že ani podlahu vytřít neumím, Frank…

Frank mě nesere. Ten za nic nemůže. To já jsem kretén.


Ale o Frankovi chci psát snad ještě míň, než o Mikeym. Dobrá, tak já vám poreferuji o návštěvě mého drahého bratra.

Umyl jsem psa, přivázal ho k prádelní šňůře (přeci nevyhodím peníze za vodítko) a šel jsem k bráškovi. Venku sice lehce poprchávalo, ale to mě nemohlo zastavit. Tak jsem k němu došel a zaklepal. Po chvilce mi přišel otevřít. Podivil se nad psem a pozval mě dovnitř na kafe. (sláva hurá!)

Tam jsme hovořili o nudných věcech. Ze začátku to vypadalo dobře. Hezky jsem mu povyprávěl o mých zaměstnáních, aby věděl, jak se snažím, taky o tom, jak hezky abstinuji a pak jsem začal o tom, jak jsem se, i přes svoji zoufalou finanční situaci, ujal Alexe. Mikey to všechno poslouchal.

"Kolik chceš?" přerušil mě uprostřed básnění o tom, jak umí Alex hezky sedni.

Jelikož vím, že Mikey rád smlouvá, rozhodl jsem se trochu zvednout požadovanou částku. Potřebuju na novou televizi a kávovar. Bohužel, zvedl jsem to asi moc, protože to Mikeše pobouřilo.

"Tolik? Zbláznil ses? Chceš si koupit ropnou stanici, nebo co? Zapomeň!" okamžitě spustil. Když jsem začal snižovat půjčku, trochu se uklidnil.

Nebudu to protahovat, mezitím mu Alex pomočil koberec a rozkousal všechny boty, takže se Mikey naštval a řekl, že mi půjčí, až mu vrátím všechno, co mu dlužím. Tak jsem se pro změnu naštval já, řekl jsem mu, že se teda bez jeho peněz obejdu, když je to takovej zkurvenej sobec. On mě vyhodil z bytu. A já mu nenápadně šlohnul hodinky, za které bych si mohl pořídit ten kávovar.

Jenomže po cestě zpět domů mi došlo, co jsem udělal a tak jsem se vrátil. Zaklepal jsem.

"Co ještě chceš?!" zařval na mě, když mi otevřel.

"Vrátit ti hodinky." Sklopil jsem hlavu a natáhl dlaň. Chvilku na mě šokovaně zíral, ale pak mi vlepil facku, začal mi nadávat, označil mě jako nepolepšitelného parchanta a zloděje, dal mi znovu facku a zabouchl mi před nosem.

Tak jsem se s Alexem vrátil. Bez peněz, bez televize, bez kafe. A nejvíc ze všeho mě štve, že jsem si rozhádal bráchu a že mi určitě v nejbližší době neodpustí. Občas mi připadá, že nemám nikoho. Že jsem na tomhle světě úplně sám. Zřejmě to bude pravda.

Další dny jsme se s Frankiem jen líbali, chodili ven na "rande" a dívali se na nudné romantické filmy. Bylo to nádherné. Připadal jsem si jako puberťák, co prožívá svojí první lásku. A ono to tak i bylo. Nikdy jsem nikoho nemiloval, až na něj.

Když byl v práci, společnost mi dělal chlast. Dával jsem si pozor, aby na to Frankie nepřišel. Byl jsem šťastný.

Jednoho dne se Frankie pořád nevracel z práce. Nejdřív jsem si řekl, že mu třeba jen ujel autobus. Nebo víc autobusů. Pak jsem se přesvědčil o tom, že ho třeba jen na ulici zastavil kamarád a on se zakecal. Když měl ale dvě hodiny zpoždění, začaly se mi před očima zjevovat hrůzné scény. Že ho přejelo auto. Že ho v uličce okradl a zabil nějaký zloděj. Že ho napadl úchyl a znásilnil ho za keřem. Nebo co když byl v centru atentát! Poplašeně jsem zapnul zprávy a čekal, až tam oznámí, že nějaký Frank Iero tragicky zahynul. Nechal jsem se unést, ale já byl tehdy přesvědčený, že se mu něco stalo. Zkoušel jsem mu volat na mobil, ale nebral to. Asi v devět, když už zpravodajství dávno skončilo a já se nervózně vrtěl na sedačce, bouchly vchodové dveře.

Okamžitě jsem tam běžel a modlil se, ať to nejsou policajti. Nebyli, byl to Frank.

"Franku!" zaječel jsem a padl mu kolem krku. Líbal jsem ho a tiskl ho k sobě.

"Gee… pusť mě, vždyť mě udusíš!" sípal. Povolil jsem objetí. "Co se stalo?" podivil se.

"Co se stalo?! Měl jsem o tebe hrozný strach! Kdes byl? A proč ses neozval?" pořád jsem ho držel, jakoby mi mohl uletět.

"Ty ses o mě bál? Já se jenom zdržel v práci…"

"Tak jsi mi měl zavolat! Umíral jsem strachy, že se ti něco stalo!" mračil jsem se na něj.

"Vybil se mi mobil. Ale no tak Gerarde, nemrač se na mě. Já jen nejsem zvyklej, dávat o sobě vědět."

Chtěl jsem dělat uraženého, ale měl jsem takovou radost, že je v pořádku, že jsem to nedokázal. Asi jsem byl paranoidní, ale ty výjevy mne naprosto ovládly.

"Miluju tě." Zašeptal jsem mu do ucha a pevně ho objal. Ztuhl. Já jsem ho líbal na krk a čekal, jestli to taky řekne. Jestli mě taky miluje. Jenomže on nic neříkal. "Myslíš to vážně?"

Jak o tom vůbec mohl pochybovat? Rozhodl jsem se, že mu to dokážu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama