Zápisky starého ochlasty 8

26. dubna 2009 v 1:01 |  Zápisky starého ochlasty
Dneska jsem se koukal na fakt vtipnej film. Francouzská komedie. Počkejte, jak se to jmenovalo… Drž pec, nebo tak nějak. No jo, Drž hubu! Já se u toho vážně řezal. Bohužel nevím, jak to skončilo, ke konci filmu mi Alex překousl kabel. Nikdy jsem netušil, jak se takové psisko může prodražit. Na nový kabel budu mít tak za čtrnáct dní, až dostanu výplatu. Do té doby budu muset být bez televize. Vřelé díky, pane Alexi.

Nebudu se nad ním vztekat. Chytrou knížku jsem začal používat jako plácačku na mouchy. Občas tím plácnu Alexe, když něco rozbije, rozkouše, sežere, pomočí, pokadí, nebo nějak jinak zdevastuje. Proč já vůl si ho bral.


Sakra! Teď mi rozkousal botu. V čem mám jako teď chodit? Bože, ještě něco rozbije a dám ho Mikeymu, na tohle nemám nervy. Mikey… mohl bych k němu někdy vyrazit. Už jsme se dlouho neviděli.

Mikey bydlí celkem blízko Frankieho…

Když jsem se tehdy domyl a dopralo se mi veškeré šatstvo, oblékl jsem se a šel zpět. Stál v chodbě, ležérně opřený o stěnu. Nespouštěl ze mě oči. Přejel mi mráz po zádech. "Díky za všechno. Já už půjdu." Sklopil jsem hlavu a prošel kolem něj.

"A kam?"

Zastavil jsem se. "Někam." Pokrčil jsem rameny, aniž bych se na něj ohlédl a vyšel jsem z jeho domu.

"Měj se." Zaslechl jsem za sebou, když jsem vstoupil na chodník. Tentokrát jsem se otočil. Stál ve dveřích, ve tváři nečitelný výraz. "Ty taky." Mávl jsem na něj rukou a odešel.

A tím to skončilo. Stále se mi zjevoval ve snech a stále mě pronásledovaly jeho oči. Občas jsem se přistihl, jak o něm přemýšlím, nebo si chci vzpomenout na noc v autě, kdy jsem ho vykouřil. Tehdy jsem si to vysvětlil jako čistou zvědavost, kdy jsem chtěl vědět, jaké to je, kouřit někoho. Teď už vím, že jsem si chtěl vybavit jeho vzdechy. Snažil jsem se tomu zabránit, ale nešlo to. Velmi rychle jsem zase brázdil po nocích ulice a ve dne jsem pil a spal. Chlastal jsem pořád víc a víc a kvůli tomu jsem taky musel stíhat mnohem víc ženskejch na jednu noc. Zase mě život netěšil. Snažil jsem se všemožně obveselit, ale nic nepomáhalo. Až jednou jeden známej přišel. Opili jsme se spolu a pak se váleli někde v parku.

"Hele vole, to je slabí…" zamručel.

"Jo. Němáš ještě?"

"Chlast ne." zavrtěl hlavou.

"A co máš?" doplazil jsem se k němu. "Potřebuju… potřebuju se trochu uvolnit." Vydechl jsem. Ve skutečnosti jsem potřeboval o sobě nevědět. Dřív k tomu alkohol postačil, ale byl jsem vůči němu s s přibývajícím časem mnohem odolnější.

"Háčko." Ušklíbl se.

"Heroin?" posadil jsem se a nedůvěřivě na něj koukal.

"Ale nebude zadarmo."

"Stejně nemám zájem." Zamračil jsem se. I když jsem v sobě už nějaké to pití měl, dokázal jsem trochu myslet. Drogy jsou nechutný svinstvo, všechno by se jenom zhoršilo.

"Hele…tak já ti dám jednu malou dávku zadáčo, jo? Ať je prdel." Vytáhl z kapsy stříkačku. Ale já se od něj odsunul.

"Ne. Ještě… Ještě na tom budu závislej." Vrtěl jsem hlavou.

"Ale hovno. Po jedné dávce se závislej nestaneš. Je to jen krásný. No, a když si pak už nedáš, tak je to v pohodě." Rozhodil rukama. Byl tak přesvědčivý…

"Stejně se bojím jehel, tohle bych do sebe nezapích."

"Vždyť to ani neucejtíš… Prostě to jednou zkus, za pokus nic nedáš." Moc jsem mu nevěřil, ale zvědavost a myšlenky, které jsem mít nechtěl, byly silnější.

"Tak jo. Ale píchni mi to ty, já na to nemám žaludek." Natáhl jsem k němu ruku a zavřel oči. Bože, byl jsem takový pitomec. Nedokážu si vysvětlit, proč mi nedošlo, že mi dává dávku zadarmo. Samozřejmě mi to dával proto, abych se stal závislý a příští várky si už musel tučně zaplatit. Ale já byl jen posedlý touhou nemyslet. Rychle mi do žil vpravil ten sajrajt.

Vážení, bylo to nádherné. Nic krásnějšího jsem nezažil. Žádný orgasmus mě nevyzdvihl na vrchol takového blaha, jako bylo tohle. Bylo to lepší než cokoliv, lepší než sex. Vznášel jsem se v nekonečném prostoru, lehký, volný, kolem mě vířili nádherný barvy a všechno se zdálo být tak snadné, tak lehce dosažitelné. Když to přestalo, jen jsem ležel a přál si to zažít znova. Nevím, jak dlouho jsem ležel. Možná den, možná dva… Až teprve když začalo pršet, uvědomil jsem si, jaká je mi zima. Schoval jsem se v podchodu, lehl si ke stěně a říkal si, že musím zajít za tím známým, co mi to dal. Pro další.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama