Zápisky starého ochlasty 9

26. dubna 2009 v 1:02 |  Zápisky starého ochlasty
Byl jsem tam. Dal mi další dávku. Ne zadarmo. Musel jsem mu dát všechno, co jsem měl u sebe. Už mi nezbylo nic, než oblečení a injekční stříkačka plná heroinu. Nesl jsem ji opatrně v rukou, jako by to byl poklad. Zalezl jsem někam pod most a v naprosté samotě si píchl. Touha po tom prožitku mě donutila přemoct strach z jehel. Dokázal jsem to.

Zase jsem se vznášel. Jenomže jenom chvilku. Zdálo se to být mnohem kratší než předtím. Jakmile jsem přišel k sobě, vstal jsem.


"Dals mi nějaké vadné zboží." Zamračil jsem se na známého, když jsem ho našel.

"Co? Co si to dovoluješ? Já mám špičkovou kvalitu. Lepší háčko než u mě neseženeš."

"Ale tohle bylo mnohem kratší."

"To bejvá." Pokýval hlavou.

"Chci další." Zamračil jsem se na něj.

"Vždyť jsi měl před chvílí."

"Ale to nestačí. Dej mi další." Natáhl jsem k němu ruku.

"Tak zaplať."

"Nemám peníze."

"Smůla." Udělal na mě hraný lítostivý obličej.

"Já to ale potřebuju." Můj věrný kamarád vztek se zase probouzel k životu. Měl jsem za to, že jsem byl už moc otupělý, než aby mě něco dokázalo rozčílit. Jenomže já teď toužil po něčem, co jsem nemohl mít, a to mě vážně sralo.

"Tak sežeň prachy."

"Nemám prachy. Dej mi to zadarmo." Mračil jsem se na něj. A on se začal smát. Nesnáším, když se mi někdo směje.

"Zadarmo? Kde to žiješ?" chechtal se.

"Poprvé jsi mi dal!"

"To aby ses stal závislák a pak abys mi musel platit za další." Ušklíbl se.

"Ty zmrde!!! Naval mi další dávku!!!" zařval jsem a skočil na něj. Mlátil jsem ho pěstmi do obličeje, ale to mu nezabránilo v řevu. Přivolal svoje gorily. Bylo jich moc a byly o moc větší a silnější než já. Ležel jsem bezmocně na zemi a oni do mě kopali. Když se jejich podrážka bolestivě zarážela do mé kůže a lámala mi žebra, vzpomněl jsem si na Franka. Tak takhle se cítil, když jsem na něj vyjel. Plakal jsem, hrozně jsem plakal, a nevěděl, jestli bolestí, nebo vědomím, že já tu samou bolest způsobil jemu.

Teď, jak tady všechny mé zážitky píšu, jsem si uvědomil svoje štěstí. Sedím tady, v teple, suchu, s věrným, i když pěkně vyčůraným psem. V malé ledničce mám schovanou bagetu k večeři, ráno jdu do práce. A venku se potuluje plno lidí, kteří na tom jsou stejně, jako jsem byl já. Člověk může klesnout až na dno velice snadno. Buď se od něho odrazí a vyplave, nebo se utopí. Ale je to ještě jedna možnost.

Taky ho může někdo vytáhnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama